Bude po mně? Je to špatný

Zazvonil jsem a místo Ilony otevřela její matka. Je to pořád stejné. I ta otázka: "Je Ilona doma?" I ta odpověď: "Ilonka doma není, šla demonstrovat." 

Otupělost ze stále se opakující scény přešla v jedovatou poznámku: "Jak taky jinak, že jo. Tentokrát za co?"

"Něco s ježkama," odpověděla Ilonina matka a sáhla na botník pro nějaký složený kus papíru. Rozevřela list a přečetla mi: "Za práva ježků na bezpečný přechod přes dálnici." Mne ani tak nezaskočilo to demonstrační téma, jako samozřejmý tón, kterým to četla. Matka vychovaná svou dcerou. 

"Chtějí každých deset kilometrů takový tunýlky," poučovala mne důležitě. 

"Desítky milionů, aby pár ježků nepřejelo auto," odvětil jsem pragmaticky.

"Tak oni by tam nechodili jenom ježci, že jo!" Matka byla zjevně poučena. 

 "Kde ji najdu? Potřebuju s ní mluvit."

"Tak když je to o ježkách přes dálnici, tak asi někde u dálnice, ne?" opáčila ta prostá žena. 

Byli tam. Na kraji města je sjezd na dálnici na Prahu. Asi dvacet postav podél silnice s transparenty. Ilona držela ceduli s nasprejovaným ježkem, který přední tlapičkou dává znamení STOP!

"Ilono!" křikl jsem do zástupu. Otočila ke mně hlavu. "Teď ne! Demonstrujeme!"

"Díky, bez tebe bych to nevěděl. Chci si promluvit. Takhle to dál nejde. Čekáme spolu dítě!"

Ano, je to pravda. Zbouchnul jsem Ilonu mezi dvěma demonstracemi a od té doby se míjíme. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že je gravidní, snažil jsem se nadhodit kruciální otázky a společně je řešit. Ale nadhazoval jsem marně, Ilona nebyla k zastižení. Když někde nevykřikovala hesla, vyráběla transparenty. Takhle se to nedělá! Dítě potřebuje veškerou pozornost a lásku. Matku i otce. Jenže jak udržet matku u otce, když je pořád za co bojovat? Zlatý komunisti. Ti pomocí vodních děl a obušků drželi rodinu pohromadě. 

"Půl hodiny. Jestli chceš, přidej se! Pomůžeš ježkům!"

"Nic proti ježkům, ale tunýlek každých deset kilometrů neovlivní zásadním způsobem život našeho dítěte!" křikl jsem.

"Tady jde ale o princip. Jde o spravedlnost!" Doprdele, principy, spravedlnost, už je to tady!

"A kde je spravedlnost pro to malý?" otázal jsem se velmi nahlas, protože jsme byli u dálnice.

"Minulý týden jsme demonstrovali za práva dětí na vegetariánské automaty na školách!" Pro Ilonu to bylo dostačující vysvětlení, že je dobrá matka.

"Zdravý vývoj není založený na sóje, ale na kompletní rodině! Otec a matka, kdybys to náhodou nevěděla!"

"Náhodou vím! Měli jsme kvůli tomu pochod. Na podporu rodiny. Aby se žádný z rozvedených partnerů nesměl odstěhovat mimo okres, kde trvale žije dítě v péči. Tak vidíš"

Kristeježíši, tohle je absolutně šílený; jak se dá diskutovat, když má na každý argument nějakou demonstraci nebo pochod! Marnost. Já to vzdávám. 

Proběhlo několik dalších měsíců, potom si Ilona odběhla z jedné demonstrace do porodnice. Narodil se mi syn. Neměla čas dát mi vědět. Ona je osobnost, bohužel má v sobě příliš mnoho darů, které zatím nerozbalila. Proto se s nadšením vrhá do bojů a nevšimla si doposud, že zatímco její život jde do hajzlu a bere sebou i ten druhý život, za který cítím zodpovědnost, nevyšlo jí ani jedno heslo, nesplnil se ani jeden z transparentů. Nebyl čas trvat na svém. Bylo potřeba plánovat další pochody za něco nového. Semknutí do kruhu se svíčkami, fatalisticky mlčící chlapci a dívky ve svetrech, s vážnými tvářemi, ponořeni do problému. Potom se vždy rozprchli oslavit úspěch s myšlenkou, jak se svět otřásl a dali si další sraz za něco úplně jiného.

Snad ten kluk nebude po ní. Dala mu jméno Alexandr - ochránce lidí. Svůj k svému. Mě se při vybírání jména nezeptala. Loudal jsem se po ulici, kde Ilona bydlí. Předtím jsem se pro jistotu podíval do kalendáře, jestli na dnešek nepřipadl zase nějaký mezinárodní den čehokoliv. Byla by to záruka, že ji nepotkám. Ale kalendář byl čistý. Potom se vynořila s kočárkem zpoza rohu. Šli jsme si naproti. Nekráčela tím volným krokem matek, soustředěných na své mateřské štěstí. Šla cílevědomě, jako člověk, který musí šetřit časem tváří v tvář "jiným" povinnostem. V tom kočárku jsem tušil velkou část sebe, proto jsem zjihl a těšil se, až zase pohlédnu na svého syna. Nebude po matce, nebude, nebude..., to byl můj růženec, moje naděje i útěcha.

Ilona dorazila ke mně, věcně pokývla na pozdrav. Revolucionáři šetří i gesty. A ještě než jsem se stačil sehnout ke kočárku, s hrůzou jsem spatřil, jak se z něho do výše vztyčila ruka mého syna, bojovně sevřená v pěst.