In utero          

Seattle, USA, 5.4. 1994

Potácí se ulicemi jako stín, před sebou poslední úkol. „Promiň, kámo, nemůžu si dovolit, abys mi tu umřel na schodech, nestojím o žádnou publicitu,“ slyšel před chvílí od svého dvorního dealera. Šel tedy o dům dál. Zná všechny překupníky v okolí - v poslední době nedělá nic jiného, než že shání dávku, kde se dá. V kostkované ušance a ošuntělé bundě, která na jeho padesáti kilech vypadá jako spacák, budí dojmem bezdomovce. Čelist se mu klepe, obličej posetý boláky a strupy, žaludek v jednom ohni - tu bolest už neutiší žádný opiát.

Když se mu konečně podaří něco sehnat, vrací se domů. Bere si z šatny schovanou brokovnici, v kuchyni z lednice vytahuje plechovku limonády a v hale ještě popadne dva ručníky, aby byly po ruce, až po něm budou uklízet. Telefon, který začíná vyzvánět, ignoruje. Po jeho nedávném útěku z léčebny ho všichni shání a tak to zůstane ještě následující tři dny.

Venku svítá a padá mlha - prostor naplňuje chlad, žár v jeho útrobách to ale neuhasí. Ujde po dvoře svých posledních dvacet kroků směrem k zahradnímu domku, leze do něj oknem, sedá si na linoleum a z kapsy vytahuje dopis na rozloučenou. Na konec popsané stránky ještě něco dopisuje, přičemž usrkává limonádu. Pak si zapálí cigaretu a do své zašlé injekční stříkačky připraví smrtelnou dávku jako pojistku. Brokovnici má stále po ruce. Musí jednat rychle, než ho heroin paralyzuje. Cítí nástup drogy a chladnou hlaveň v ústech, tiskne spoušť, v lůně smrti… in utero. 

Mělník, Česká republika, 8. 4. 1994

„Kdo umřel?“ ptá se, když přijde z práce domů. Jeho dcera je ve svém pokoji. Slyší, jak tam vzlyká. Nerozuměl ji skrz dveře skoro ani slovo, ale dovnitř ho nechce pustit. Manželka sedí v kuchyni a čeká, až se pro něj v hrnci dohřeje jídlo.

„Ten zpěvák z Nirvány,“ říká a jde k plotně, kde důkladně promíchá krůtí guláš. Dělá ho dietní kvůli jeho zažívání.

„A proto tak vyvádí?“

Je si vědom, jak necitelně to znělo, jenže v práci má svých problémů dost.

„Víš, jak ho měla ráda,“ podotkne ona a nandává guláš na talíř. On na jídlo nemá chuť. Už ho zase bolí žaludek, jako by mu hořel.

„Jak umřel?“ ptá se.

„Prý se zastřelil.“

Nabírá na lžíci maso s omáčkou. Všimne si, že se mu klepe ruka. V neděli křesťané slavili Zmrtvýchvstání, ale toho chudáka už nikdo nevzkřísí, pomyslí a zkouší pozřít další sousto. Pak si uvědomí, že příští týden měl jet s dcerou do Prahy na jejich koncert.

„Ty lístky můžeme ještě pořád vrátit,“ řekne, „po víkendu to udělám.“

„To myslíš vážně? Chci si je nechat na památku!“

Jeho dcera stojí ve dveřích kuchyně. Černé oční stíny má od slz rozmazané. Červené mikádo jí padá do obličeje a flanelová košile na ní visí jak na strašákovi. Za to přirovnání se v duchu napomene. Slíbil si, že nebude jako rodiče, kteří ho neustále nutili ostříhat se a kritizovali jeho těsné kalhoty do zvonu.

„Je to skoro osm stovek,“ snaží se o argument a než dceři stačí oznámit, že ty peníze budou její, odsekne:

„Prachy, to je jediný, o co ti jde!“

Pak odkráčí do svého pokoje a třískne za sebou dveřmi.

Její otec to sleduje s odevzdaným klidem. Pokládá lžíci na nedojedený talíř a vstává od stolu. Za poslední měsíc zhubl skoro pět kilo.

„Měli jste toho dneska hodně?“ ptá se ho žena.

„Jako vždycky,“ vzdychne. O práci se nechce bavit, ale ona pokračuje.

„Ti Němci už zaplatili?“

Zakroutí hlavou a jde se podívat do lednice, jestli tam není pivo.

„Zapomněla jsem ho koupit, promiň.“

„To nevadí, skočím si na jedno, stejně mám chuť na točený.“

„A co ten žaludek, ještě tě bolí?“

„Už moc ne. Plzeň mu udělá dobře.“

Chce mu říct, že jedna ano, ale šest už ne. Nakonec to neudělá, jen ho pohladí po propadlé tváři. Obličej má strhaný, oči unavené - přesto se na ni usměje. Ona ví, jakou práci mu úsměv v poslední době dá, a jeho snahu oceňuje. 

„Zkusíš k ní ještě nakouknout?“ zeptá se ho, když je na odchodu.

Z dceřina pokoje zní Nirvana. Tuhle píseň má rád. Připomíná mu jeho milované Beatles. Skladba se jmenuje About the girl. Co vlastně o svém jediném dítěti ví? Zkouší vzít za kliku, ale je zamčeno. Melodickou píseň střídá hlasitý nářez plný vzteku a beznaděje. Usoudí, že nemá cenu klepat -  jakýkoli pokus o smíření je dnes naprosto zbytečný.

Když byl zastřelen John Lennon, celou noc si s manželkou pouštěli jeho písničky,  přičemž si, víc než kdy jindy, uvědomovali přítomnost té tíživé železné opony, která je oddělovala od pomyslné svobody. Snažili se tu úzkost zahnat milováním. V ten den počali svou dceru. Možná všechen ten smutek přenesli i na své dítě. Není divu, že si našla takový vzor.

Venku přestává pršet. Prochází kolem vil, které si tam za minulého režimu postavili vyvolení. Všichni ti soudruzi, co po revoluci převlíkli kabát a začali, na rozdíl od něho, úspěšně podnikat. Měli k tomu dostatek kapitálu, to se ví. Nezávidí jim, možná jen někde v hloubi cítí křivdu. Na svoji první dodávku si musel vzít půjčku. Ručil bytem ve druhém patře bez výtahu, ve kterém stále bydlí. Zprvu to šlo dobře. Dopravců ještě nebylo tolik. Koupil si pět dalších vozů, jenže teď už má spedici každý druhý, navíc, ti zpropadení Němci mu nechtějí zaplatit. Celý měsíc jim převážel součástky do Berlína, aniž by si pořádně přečetl smlouvu. Vždyť mu ten kšeft dohodil známý, tak proč by měl? Jeho největší chyba byla, že doposud věřil ve férové jednání, a teď nemá ani na výplaty řidičům.

Jeho chmurné myšlenky vyruší hudba, která vychází z parku od jedné z laviček. Poznává skladu Smells like teen spirit. Ten kytarový riff se mu líbí. Píseň mu svou náladou vzdáleně připomíná Come Together od Beatles. Kolem lavičky postává hlouček teenagerů a nechává mezi sebou kolovat joint. Jeho dcera k drogám naštěstí netíhne, nebo si to alespoň myslí. A co sebevražda, prolítne mu hlavou jako kulka, myslela na ni někdy?

On o dobrovolném skonu občas přemýšlí - ale jen obecně -  žádné konkrétní představy či plány při tom nemá. Jen, když ho bere žaludek jako teď, když cítí, jak tam uvnitř hoří, břicho se mu svírá bolestí a stresem, pomyslí, že tím by vše jako mávnutím kouzelného proutku pominulo.

Prochází parkem směrem na náměstí. Jak tušil, jeho oblíbená hospoda je v pátek večer plná. Vidí tam pár známých, mohl by se k nim vměstnat, ale momentálně nestojí o společnost. Kousek dál je výčep, kde moc lidí není. Točí gambrinus, ale pořád lepší než se tlačit s plzní v plném lokále. Objedná si dvanáctku a zasedne k volnému stolu v rohu. Když dopije půllitr tak do třičtvrtě, na stůl mu přistává další pivo. To se opakuje, dokud dovnitř nevtrhne skupina teenagerů se zapnutým kazeťákem a nezasedne stůl vedle něho. Klid, který se mu rozlil v břiše po pěti vypitých pivech, ruší bolestné kvílení zesnulého zpěváka.

Hospodskému hluk nevadí. Očividně má tu kapelu rád. Připíjí si s mládeží rumem na zpěvákovu památku a ptá se zachmuřelého hosta u vedlejšího stolu, jestli si dá ještě pivo.

Ten odmítá a platí. Při vstávání trošku zavrávorá. Gambrinus má větší grády než plzeň, na kterou je jakžtakž zvyklý.

Ve svém stavu automaticky zapluje do baru, který se nachází v tom samém podloubí. Hudba tu hraje moc nahlas a je jasné, jaký interpret se line z reproduktorů. Je tu dusno a zakouřeno. Dává se na odchod, ale něčí ruka ho popadne za rameno. Otočí se a před ním stojí muž ve fialovém saku, kolem krku zlatý řetízek a ve vlasech melíry. Pozná v něm jednoho ze zaměstnanců firmy, která se zaměřuje na prodej hrnců a matrací penzistům. Jeho kumpáni se potácejí u baru a snaží se řvát do rytmu písně. Jeden z nich má u pasu pouzdro a v ní pistoli.

Chlap ve fialovém saku šermuje skleničkou a huláká:

„Na Kurta, pij!“

Tvrdý alkohol mu na žaludek nedělá dobře, ale nechce mít s těmihle lidmi problém. Kope do sebe obsah skleničky, poděkuje a mizí v podloubí.

Za ním vybuchuje další salva neurvalého řevu:

„HEY WAIT, I’VE GOT A NEW COMPLAINT!“

On by si také rád postěžoval, ale komu? V parku se mu dělá špatně. Zvrací u lavičky na nedopalky cigaret a vykouřených jointů. Možná vidí v tom, co vydávil, krev a raději od toho odvrací zrak.

Aby něčím zahnal tu odpornou pachuť v puse, cestou zajde do jedné z non stop heren, které tu po revoluci vyrostly jako houby po dešti.

Sedá si k prázdnému baru a čeká, až se někdo objeví. Opuštěné výherní automaty smutně blikají do přítmí. To se jim ten podnik vyplatí? pomyslí. Z toalet vychází žena v černém triku a minisukni, zapluje za bar a ptá se jediného hosta, co si dá.

„Slyšel jste o tom zpěvákovi z Nirvány?“ snaží se barmanka navázat hovor, když na pult pokládá lahvovou plzeň. Sklenici k tomu neřeší.

Host znaveně přikývne, vyprázdní půlku lahve a marně čeká na zázrak - bolest žaludku už žádné pivo neutiší.

***

Je dost pozdě, ale domů se mu nechce. Dojde na most, který je vzdálený necelý kilometr od centra. Naklání se přes zábradlí a sleduje víry, které se točí na hladině. Vypadají jako kroutící se úhoři, jako by ta znečištěná řeka byla plná života. Zdání klame na všech frontách, pomyslí a v břiše mu zažehnou další plameny.

Pak bezcílně bloudí městem, směr nalezne až za zasvítání. Dělá se mlha a prostor naplňuje chlad. Ztěžka vyjde dvacet schodů ke svému bytu a snaží se trefit klíčem do zámku. V předsíni si v košíku na dopisy všimne obálky adresované jemu. Pocítí nepříjemný tlak v hlavě. Strká si obálku do kapsy a přemisťuje se do kuchyně. V puse má pořád hořkokyselou pachuť. Z lednice si bere plechovku limonády, kterou si tam nechala dcera. Bude se na něho zlobit, ale chuť na sladké je silnější. Všimne si, že dveře do jejího pokoje jsou otevřené. Určitě spí s manželkou v ložnici. Na jejím stole leží walkman a dva lístky na akci, která se nikdy neuskuteční.

Bere si walkmana a ulehá na dceřinu postel. Na kazetě je nahraný záznam koncertu Nirvany z MTV unplugged. Do uší mu začíná znít píseň Man who sold the world, kterou složil David Bowie. Ten je bohudík stále naživu. Zavírá oči a zaposlouchává se do smutného hlasu zpěváka, jenž svůj svět zaprodal smrti před třemi dny.  Vytahuje z kapsy obálku. Je v ní dopis od řidiče, který pro něho pracoval od samého začátku. Dává výpověď. Nemá odvahu (píše „to srdce“) mu to říct do očí a tak píše. Čte ten dopis na rozloučenou, přičemž usrkává limonádu. Začíná poslední skladba. Otvírá ústa, do pusy si strká ukazováček levé ruky a prostředníčkem mačká pomyslnou spoušť. Bolest v břiše na chvíli ustává, tlak v hlavě povoluje. Choulí se do prenatální polohy a usíná… in utero.