Happy Losers Day : Den, kdy Daniel Johnston porazil Ďádla.

HAPPY LOSERS DAY : DEN, KDY DANIEL JOHNSTON PORAZIL ĎÁBLA

Hra z prostředí psychiatrické léčebny.

 

Artur – Ego, mysogynní, nevrlý, životem zklamaný, paranoidní schizofrenie

Daniel – Id, citlivý, chytrý, žijící v představě, že je Daniel Johnston a že se k němu vrátí dívka, kterou miluje od střední školy, schizofrenie

Klára – Id, ezoterička, překonává představu, že je klonem sebe sama, vysoký, bojácný hlas, paranoidní schizofrenie

Míša - Superego, chytrá, feministická, lesbická, lehce militantní k mužskému pohlaví, vjemová schizofrenie

Luboš – Ego, loser, snílek, zakoukaný do Kláry, odmítající realitu, sluchové a prostorové halucinace

Slavoj – Superego, renomovaný psychiatr, Freudovec, buřič, moderátor, závislost na silných analgeticích, počínající schizofrenie

 

INDIVIDUÁLNÍ SEZENÍ U PSYCHIATRA SLAVOJE.

 

Dr. Slavoj přichází do ordinace. Sahá do kapsy, vyndává tobolku s prášky, pár si jich lupe a na sucho polyká.

Slavoj : To není ono.

Zpoza svého pracovního stolu vytahuje lahev s whisky. Přihýbá si. Schovává flašku zpět za stůj a s pokrouceným výrazem čeká. Po chvíli :

Slavoj : Ááá… Mnohem lepší!

Pohlíží do publika.

Slavoj: Á! Vidím, že podpora pro naše chovance už dorazila. Tedy:

Předstupuje k okraji pódia.

Slavoj : Dovolte, abych se představil. Jsem Doktor Slavoj. Renomovaný psychiatr a erudovaný superegoista. (Zamýšlí se) Nebo je to naopak? (Zase vytahuje tobolku s léky a mezi slovy si zavdává.) Nicméně : Za chvíli mám individuální sezení s jedním týpkem,-ehm, pardon, pacientem. Jmenuje se Luboš a je to teda oříšek. (Znovu se zaráží a zamýšlí.) Víte co je to Oříškový banket? Ehm, nic. Víte, psychiatři jsou, vyjma dýlování farmak, normalizátoři. Jsou to ti, kteří vás udrží v chodu pro systém a ve vymezených zónách konformity únosných pro společnost. Já své pacienty takhle nehypnotizuju. Zastávám názor, že ordinace by měla být taková malá odbojová buňka : Pacient by měl ze sezení odcházet popuzen. Snad až lehce pobouřen.

(Mezi tím přišel do ordinace Luboš a usedl na volné křeslo/židli.)

Slavoj : Už dost bylo keců. Pojďte se na to podívat!

Dr. Slavoj usedá na své místo za stůj.

Slavoj : Zdravím, Luboši.

Luboš : Hm.

Slavoj : Tak jak se máte?

Luboš : (Párkrát si vydechne.)Pořád stejně. Znáte to – denní rutina.

Slavoj . A celkově?

Luboš : Celkově se cítím jako mravenec žijící ve velkým mraveništi, ve kterým jsou nerovnoměrně rozdaný karty. Čím svobodnější chci být, tím zotročenější jsem. Víte, že 98 procent majetků na tomhle světě spravuje půl procenta lidí?

Slavoj : Já mezi nima nejsem.

Luboš : Ale už na sobě cítím progres. Přes určitý rozhořčení, otrávenost a bezmoc se dostávám k tomu, že přestávám přemýšlet nad věcma, který nemůžu ovlivnit.

Slavou : Opravdu? A jak se vám to povedlo?

Luboš : Beru prášky, po kterých je mi to buřt.

Slavoj : A jo vlastně.

(Slavoj si lupe další tabletku.)

Luboš : Je to divný, ale přes všechna omezení, režim a podobně – se cítím tady v tomhle institutu nejsvobodnější, co jsem kdy byl.

Slavoj : Tak aspoň něco, Luboši.

Luboš : Mohl bych něco chtít, doktore Slavoji?

Slavoj : Chcete zvýšit dávky léků?

Luboš : Zatím ani ne, díky. Doktore, je super, že můžeme mít na pokojích zapnutý televize dvě hodiny denně, ale mohlo by se to prodloužit na tři?

Slavou : Proč?

Luboš : Protože Vlk z Wall street je hrozně dlouhej. Sice je super sledovat jak Jordon Belfort prosperuje, obcuje, fetuje a vysmívá se FBI, ale včera ten film dávali, dneska ho opakujou a my bysme s klukama chtěli konečně vidět i konec.

Slavoj : Uvidím, co s tím půjde udělat. Co jinak? Co vztahy?

Luboš : Jsem přece zavřenej tady.

Slavoj : A sex?

Luboš : Sdílím pokoj se dvěma týpkama.

Slavoj : Masturbace?

Luboš : Sdílím pokoj se dvěma týpkama.

Slavoj : Dobře. Něco vám předepíšu.

Slavoj píše recept.

Luboš : Co?

Slavoj : Něco dobrýho, po čem nebudete frustrovanej, že tady sexuálně strádáte.

Luboš : (Přebírá recept.) No… Díky.

Salvoj : No a co tvorba? Píšete? Tady na to máte i čas…

Luboš : (Dotčeně.) V žádným případě!

Slavou : Proč ne?

Luboš: Nechci. Už mám tyhle věci za sebou. Nechci nic tvořit. Chci být jako ostatní.

Slavoj : A to je co?

Luboš : Nevím. Naučím se existovat ve hmotě. Budu chodit na rodinné oslavy, fandit místním sportovním klubům, zavařovat ovoce…

Slavoj : Tomu ani sám nevěříte.

Luboš : Musím!

Slavoj : A co vaše knihy a divadelní hry? Kdybyste vytrval - mohl jste být třeba uznávaným dramatikem.

Luboš : O to nestojím. Umělec je ten, který selhal. A umění je lpění na selhání.

Slavoj : Jak tomu mám rozumět?

Luboš : Co já vím. Nejsem umělec! Řekl to Sammuel Becket.

Slavoj : Ten dramatik?

Luboš : Jo, ten… Umělec.

Slavoj : Znáte Sylvestera Stalloneho?

Luboš : Jak by ne! Rockyho zná každej kluk.

Slavoj : Vidíte! Všichni znají Rockyho! Protože se držel svýho kopyta. Díky němu se Sly proslavil. Sem tam točil něco jinýho mezi jednotlivýma dílama, ale ty filmy měly menší a menší kvalitu. V devadesátých dokonce zkoušel i pár otřesných komedií a sci-fi filmů – jeho hvězda začala pohasínat, točil pořád horší a horší kusy, lidi ho posílali do důchodu, upadal do zapomnění...

Luboš : Až ho zachránil Rocky Balboa.

Slavoj : Jasně. Šestej Rocky! Protože se Stallone zase chopil svýho kopyta. Luboši, mezi náma, Sly je jako herec docela průměrnej, ale jinak je to vcelku dobrej boxer.

Luboš : Hm… Ale Demoliton man byl bobrej.

Slavoj : Jo, ten byl dobrej. Co vaše, ehm, představy?

Luboš : Agorafobie se zhoršuje.

Slavoj : Pořád máte pocit že najednou přestane fungovat gravitace a vy ulítnete do vesmíru.

Luboš : Ne, shořel bych už v atmosféře.

Slavoj : Jasně.

Luboš : (Váhavě.) Teď se mi k tomu něco přidalo.

Slavoj : Povídejte.

Luboš : Někdy, když jsem sám, tak slyším hudbu.

Slavoj : Může to být z vedlejšího pokoje. Hudba je v odpoledních hodinách též povolená.

Luboš : Ne, já jí slyším ve svý hlavě!

Slavoj : A sakra…

Luboš : Je to Bonnie Tyler!

Slavoj : I Need a Hero?

Luboš : Total Eclipse of the Heart!

Slavoj : Navýšíme dávky Questaxu!

Luboš : Dobře.

Slavoj : Luboši, když tak moc chcete být jako ostatní a existovat v té vaší vnější hmotné konformnosti… Čeká vás tam venku někdo? – V romantickém smyslu.

Luboš : Mno-

Slavoj : Myslím někoho, s kým byste upouštěl páru. – V romantickém smyslu.

Luboš : Venku ne, ale tady se objevil někdo, kdo se zdá být pro mě ideální.

Slavoj : Máte přece přísně zakázáno se jakkoli párovat a dokonce se nesmíte mezi sebou ani pářit.

Luboš : Já vím. Počkal bych ven.

Slavoj : Vím, že je sexuální abstinence zlá a potlačování základních pudů trýzeň, ale tady si lékařský svaz zahrál na křesťany a udělal ze sexu hřích. Pak nemáme mít tak agresivní pacienty. Nu,(Slavoj polyká další prášek.) povězte mi něco o ní.

Luboš ožívá, rozsvěcuje se, usmívá se.

Luboš : Je ideální. Je to teda těžká schizofrenička, ale vystudovala DAMU, je milá, hezká, trochu oteklá po antipsychoticích, nervózně těká očima a má takové jemné až ušlechtilé graciézní tiky v obličeji.

Slavoj : Je to někdo ze skupiny?

Luboš : Jo.

Slavoj : Která?

Luboš : Klára.

Slavoj : A jo, tahle. Luboši, víte co je to Oříškový banket?

Luboš : Co?

Salvoj : Nic! Luboši, rád bych vás před touhle chovankou varoval a ušetřil vás dalšímu zklamání, ale zdá se, že si tímhle zklamáním budete muset projít sám. Nu což – tak do toho.

Luboš : Tentokrát nebudu zklamanej, doktore. Tentokrát se cítím dobře, až lehce optimisticky. Cítím… Naději.

Slavoj : A sakra!

 

Slavoj vstává, přechází k okraji pódia. Za ním se scéna chystá na další scénu skupinového sezení.

 

Slavoj (K divákům) : Tenhle týpek, teda pacient, Luboš. Když mu něco řeknete nebo poradíte – ve většině případů udělá opak. A tak ho vedu takzvanou metodou opačného cíle. Řeknu mu, aby psal, aby nepsal. Atakdále. Proč? Protože tahle ta věc – tahle falešná srajda : Naděje – je něco co dokáže jednotlivci zkazit den, rok, někomu zkazí celej život. Vím, Luboš svou imaginací předčí průměrného narkomana. A co teprve, když teď díky nám fetuje! Ale to je v pořádku : Pokud to máte na předpis - není to fetování, je to léčba (nápadné mrknutí). Ono prostě nemá cenu něco dělat, něčemu se věnovat, pokud na tom vyloženě nezávisí váš život nebo pokud to není sranda. Například :… Například se pojďte podívat na tohle :

Slavoj usedne mezi sedící pacienty. Začíná skupinové sezení.

 

DANIEL MÍŠA KLÁRA SLAVOJ LUBOŠ ARTUR

 

Doktor Slavoj usedá mezi pacienty.

Slavoj : Zdravím všechny a zejména našeho nového člena. Dnes se poprvé mezi nás přidal Daniel – proto bych chtěl začít takovou malou představovačkou. Danieli, chtěl byste začít?

Daniel : Proč ne. (Nervózně poposedne na židli a jakoby se povytáhne.) Ahoj všichni, jmenuju se Daniel Johnston a léta svojí největší slávy jsem prožil zavřený v ústavech.

Slavoj : Díky, Dane.

Daniel : Jsem Daniel.

Slavoj : Promiňte, Danieli. Kdo dál? Arture?

Artur (se jakoby probere) : Čau, jsem Artur a jsem tu, protože jsem kdysi bejvalce olajkoval status na facebooku.

Slavoj : Arture!

Artur : Dobře. …a tak trochu jsem bejvalku i s jejím amantem ohrožoval pistolí no.

Slavoj : Díky, Arture. Míšo?

Míša : Čau, (jakoby zamává) jsem Míša a jsem tu protože mě společnost – proti mé vůli – tlačí do role ženy.

Slavoj : Fajn, Míšo. Kláro?

Klára : Jsem tady kvůli paranoie a podezření, že jsem klonem sebe sama, ale díky osobě, která je mi po boku a kterou mám ráda, je to lepší.

Luboš ožívá, usmívá se.

Klára : Tímto bych jí chtěla poděkovat. Díky, Míšo.

Míša : Nemáš zač, zlato.

Obě se na sebe usmívají. Luboš strne s otevřenou pusou.

Artur : Vidíš, vole – říkal jsem ti to!

Slavoj : Arture!

Artur : Sorry. (Jen špatně skrývá pobavení.)

Slavoj (vítězoslavně pohlíží na Luboše) : Luboši?

Luboš (konsternovaně) : No, jsem Luboš. A jsem v prdeli!

Slavoj (pobaveně): Můžete to nějak rozvést?

Luboš (Nepřítomně) : Je mi jako bych uvnitř umřel. Už tisíckrát. A pořád a pořád a pořád umírám.

Artur (k Lubošovi) : Ty seš nejakej lyrickej.

Slavoj (k Lubošovi) : Možná byste teď mohl psát!

Luboš : Už nikdy nebudu psát!

Slavoj (Spokojeně): Výborně, Luboši. K tomu se vrátíme. Danieli, nechcete nám trochu povyprávět svůj příběh?

Daniel (váhavě): Ten příběh vlastně probíhá. Věřím tomu, že jsem tu, abych bojoval s ďáblem.

Slavoj : V jakém smyslu?

Daniel : S ďáblem v lidech.

Slavoj : Chtěl byste vymítat?

Daniel : Ne. Já bojuji muzikou. Kdysi dávno jsem byl posedlý dívkou jménem Laura. Napsal jsem o ní desítky songů, byl jsem k ní milý a pozorný – jen aby si mě všimla.

Slavoj : A všimla?

Daniel : Ano. Tak trochu. Myslím. Ale má mě jen za přítele. Jsem do ní zamilovaný už od školy… Ale stejně pořád věřím, že opustí manžela a děti a konečně si mě všimne.

Slavoj : Jasně-

Daniel : Děti už budou dospělý, takže by to mělo být snazší než předtím.

Artur : A sakra.

Slavoj : Arture!

Artur : Pardon.

Slavoj : Jasně, ehm, Danieli, mluvil jsi o jiné dívce, kterou sis měl brát…

Daniel : Ano. Katka. Byli jsme zasnoubeni asi rok. Domluvili jsme se, že se všemi tělesnostmi počkáme až po svatbě. Až budeme svoji i před bohem. Všechno vypadalo dobře : Představil jsem ji doma i členům v kapele.

Slavoj : V čem byl problém?

Daniel : Ukázalo se, že ona sexuální zdrženlivost úplně nedodržuje.

Luboš : A sakra!

Artur : Klasika.

Slavoj : Pánové!

Daniel : Byla zmatená. Ďábel ji posednul a tak za mými zády spala se členy kapely i mým bratrem.

Slavoj : Co máš dál v plánu?

Daniel : Kázat slovo boží a napsat album, které by léčilo lidi z posednutí. To album už píšu sám – bez kapely.

Artur : Dobrá volba, vole. Pardon.

Slavoj : Míšo, máte slovo.

Míša : Nevím co vám a vlastně všem mužům říct. Tahle staletími prověřená šovinistická, misogynní společnost tlačí ženy do rolí otrokyň - jako jsou manželky, milenky, matky, kuchařky, uklízečky a duální spoluhráčky her na playstationu.

Slavoj : Vy nerada hrajete hry?

Míša : Ale jo, ale… Bez mužů.

Slavoj : Hm. A co mateřská úloha?

Míša : Nepadá v úvahu. I když nespím s muži, tak jsem (pro všechny případy) sterilní, samozřejmě. A to ne proto, že bych byla sobec. Je to proto, že prostě nevím, jak bych tomu dítěti odpověděla na některý životní otázky.

Slavoj : Na který třeba?

Míša : Třeba kdyby se to dítě zeptalo : Mami, proč musím chodit do školky, když nechci? Proč se musím dát očkovat, když nechci? Proč musím chodit do školy, když nechci? Proč do práce? A proč musím umřít? Když nechci!

Artur : Jo, na tohle už se mě můj mladej taky zeptal : Proč musí chodit do školky. A proč mě musí navštěvovat každou druhou neděli. A proč nejsem velkej a silnej jako strejda Pavel, kterej spí v ložnici s maminkou. Řekl jsem mu : Protože tvoje máma chtěla mít na facebooku pěkný, nahý, černobílý fotky s tebou v břiše.

Slavou : Co to?

Artur : Vlastně za to může ten okamžik, kdy jsem reagoval na jeden její status a ona zareagovala zpátky. Každej kdo si něco vážnějšího začne s takovou holkou…je prostě v hajzlu.

Slavoj : Rozveďte to.

Artur : Znáte tyhle holky. Jsou jich plný sociální sítě a seznamky. Postujou takový ty „čubčí“ statusy s fotkama, kde mají vyzývavej výraz, pootevřenou pusu a výstřih až někam na břicho a celý to doprovázejí nějakým úplně blbým citátem o životě.

Slavoj : Jasně.

Luboš : Jojo.

Daniel : Chápu.

Míša : Znám.

Artur : Chlapi to lajkujou a komentujou se slovy jako : Hluboké, hluboké, a rozhodně tím nemyslí ten citát. No a já jsem jednou takhle okomentoval jeden z jejích mnoha hloupých statusů. A ona mi napsala. A tím začalo celý moje trápení. Nechtěl jsem s ní jít do ničeho vážnýho.-

Míša : Typický!

Artur : Jenže jsem jí zbouchnul no… Ale nějak jsem se s tím popasoval a ona začala postovat statusy jako „Jsem matka“ a k tomu nějakej blbej ukradenej citát o mateřství. Byl jsem klidnej – myslel jsem, že se změnila. Pak porodila, přišly šťastný rodinný fotky a k nim úplně ty nejbanálnější citáty o rodině. Opravdu jsem si myslel, že se změnila a přijala rodinnej život se mnou a děckem. Jenže pak se nějak hodila do tuningu, smazala fotky, na kterých jsem já, nechala si jenom pár fotek s malým a začala zase postovat „čubčí“ statusy jako „Jsem matka, ale taky jsem pořád žena“ a k tomu fotky, kde má vyzývavej výraz, pootevřenou pusu a dekolt na břicho s prsama ještě nalitýma mateřským mlíkem. Těch lajků! No a sedm nešťastníků jí to okomentovalo slovy : Hluboké, hluboké…

Slavoj : Chápu.

Luboš : Mno.

Daniel : Silný démon.

Mužské „sdílení“ protíná Míša (aby jej utnula):

Míša : Jo a ještě, mimo jiné, mám fonetický splývání u jmen herců.

Slavoj : Co to znamená?

Míša : Foneticky se mi slívají jména herců a já si je pak pletu. Jako Hugh Jackman a Gene Hackman.

Artur: Nebo Liam Niesen a Leslie Nieslen.

Daniel : Nebo Clive Owen a Owen Wilson.

Míša (k Danielovi): To ani ne.

Daniel sklání hlavu.

Klára : Kurt Russell, Russell Crowe?

Míša : To taky ne, zlato.

Slavoj : Já si jeden čas pletl Sydney Pollacka a Romana Planskiho. No, Kláro, rozveďte trochu svůj příběh.

Klára (zprvu nejistě) : No, všechno je to vlastně úplně jedno, protože je to minulost. A člověk musí žít přítomností.

Slavoj : To rozhodně ano, ale taky si musíme pamatovat, co jsme překonali, abychom do toho zase nespadli.

Klára : Mě sužovalo to, že jsem byla paranoidní. Ale z toho pocitu, že po mě někdo jde, mě dostalo, když jsem si uvědomila, že po mě fakt někdo jde.

Slavoj : A kdo po vás jde?

Klára : Teď už nikdo. Dřív ale po mě šla ta pravá Klárka, který jsem byla klonem.

Slavoj : Teď už po vás ale nikdo nejde, že?

Klára : Ne, teď už ne.

Slavoj: Výborně-

Klára : Teď už vím, že ta druhá Klárka je klon a já jsem ta pravá!

Slavoj : Hmmm, tak vidím, že tady bude ještě trochu práce.

Klára : Teď už po mě jdou jen kluci, kteří říkají, že jsem je podváděla. Ale já je nepodváděla – to ta druhá naklonovaná Klárka, ne já!

Luboš : Dobrý bože!

Artur (k Lubošovi) : Slyším svatební zvony, kámo.

Klára : A navíc je všechno minulost a já nežiju minulostí.

Míša (ke Kláře) : Některý věci jsi mi neřekla!

Klára : To jsem byla klon!

Míša : Tenhle argument používáš často.

Slavoj : Díky, Kláro. Danieli, my jsme si tady dali za úkol do dnešního sezení vymyslet nějakou aktivitu, do které bych chtěl, aby ses zapojil.

Daniel . Nevidím problém.

Slavoj : Výborně! Tak, (rozverně)bando, co jste vymysleli?

Klára : My s Míšou si myslíme, že by bylo fajn divadlo – byla by to zábava i pro chovance, kteří se na tu aktivitu přijdou podívat.

Artur : To neberu.

Luboš : Ani já. Koho dneska zajímá divadlo?

(Pohledy do publika.)

Artur : Divadlo je děs. Samá faleš, přehrávání a jinak nuda. A ty herečky?! To už je lepší, když ženský předstírají sex.

Slavoj : Jak to myslíte, Arture?

Artur : Porno. Je to snesitelnější než předstírání v bijáku nebo nedej bože v divadle.

Slavoj : Porno je velice konzervativní žánr.

Klára : To je pravda – taky jsem ho zkoušela.

Artur : No ty vole!

Luboš : Dobrý bože! Krev, hleny a výkaly…

Slavoj : Oříškový banket!

Daniel: Kde se to dá stáhnout? (Náhle se zaráží a zahanbeně sklání hlavu.)

Klára (dotčeně) : No co, byla to zkušenost! Já se za nic nestydím. Nechci žít s žádným temným tajemstvím.

Daniel : Jako Jackie Kennedyová! (Po-té se Daniel zase stahuje.)

Luboš (rezignovaně) : Já to vzdávám.

Míša (k Lubošovi) : To je jen výraz tvojí sexuální nejistoty.

Slavoj : Je to takzvaný panický strach zvaný „koro“ – což je strach, kdy se muž bojí scvrkávání penisu či jeho zalezení do břicha.

Míša : Slyšela jsem, že pomocí čínský techniky tju-bu-šan se dají vytrénovat varlata tak, že se vám stáhnou vědomě do břicha.

Luboš : Jo, to se mi teď děje!

Artur (pobaveně) : Co z toho?

Luboš : Obojí!

Míša : Já si myslím, že divadlo je dobrá volba. Myslím pro nás. My všichni tady jsme takový loseři a každej loser si přece tajně přeje : postavit se na podium a nechat si za něco zatleskat.

Luboš . Tak jo. Zdivadelníme film.

Artur : Volný pád!

Luboš : Ne, to teď prožívám. Navrhuju Nekonečný příběh a zamlouvám si postavu Bastiena. Takže se budu jen válet v popředí, s dekou přes hlavu a celý to budu jakoby číst.

Luboš se posouvá na židli skoro až na ledviny a rezignovaně zakládá ruce na prsou.

Slavoj : Nekonečný příběh nezní úplně špatně…

Klára : Já bych chtěla být Vládkyně Říše fantazie.

Míša (ke Kláře) : V dnešní době chceš, aby žena ztělesnila ženskou postavu?

Všichni rozpřahují ruce.

Slavoj : Postaršího černocha budeme hledat těžko…

Daniel : Já bych tu královnu bral.

Klára (lehce zklamaně) : Tak já budu Atrey.

Artur . Já chci bejt neutrální. Takže rozhodně Nicota.

Luboš : A máš to úplně bez práce.

Artur : Přesně tak.

Slavoj : Role si rozdělíte po sezení. Teď se podělte o pocity ohledně celkové situace. U nás i ve světě. Jak na vás ty dozvuky působí. Doléhá to na vás, i když jste tady?

Klára : Já jsem tady byla ještě před tím než to začalo, takže to na mě nijak nedoléhá.

Artur : Já přišel o hospodu a musím platit alíky, takže jak mi asi je(?)...

Daniel : Myslím že soudružností a pokojností se to už dávno překonat nedá. Z lidí se musejí stát Jokeři.

Slavoj : Jokeři?

Daniel : Přece Joker. Neznáte ten komiks o Batmanovi?

Artur : Burtonovo Batmani jsou super.

Luboš : Mě se líbí ty Nolanovo.

Daniel : Tak si vemte třeba ten díl Temný rytíř a postavu Jokera v tomhle filmu : Film Temný rytíř je jakýmsi metaforickým zrcadlením dnešního světa. Stačí se podívat kolem sebe a hned je jasné, že Joker není jen psychopatickým anarchistou, který chce pouze „mayhem“. Je to narušitel řádu usilující o pravdu, která odhaluje udržovanou lež. Nejen v Gothamu, ale i kolem nás vídáme LEŽ, která je povyšována na obecný společenský princip. Princip organizace našeho společensko-politického života. Joker usiluje o rozpad prohnilého společenského řádu a odhalení lži, jež se těžko udržuje. Je jako horký brambor přehazovaný z Batmana na Harveyho Denta, pak na Jima Gordona a pak to na sebe všechno zase vezme Batman a utíká přede všemi jako „zlý“ hrdina, který na sebe vzal všechno špatné…

Luboš (k Arturovi) : Ten kluk je génius.

Artur (k Lubošovi) : Spíš je to magor.

Slavoj (k L. a A.) : Špatně vás slyšíme, pánové. Co si o tom myslíte, Luboši?

Luboš : Nic. Hlavně si myslím, že už skupinová sezení nebudu potřebovat.

Míša : Je to svět mužů.

(Všichni pohlíží na Míšu.)

Míša : Svět bílých deviantních mužů. A to jejich počínání – jejich působení vůle není nic jiného než znásilňování pod záminkou poskytnutí pomoci nebo řešení. Kdyby se tihle devianti zavřeli někam do izolace : mohli by se tam donekonečna znásilňovat až by se nakonec všichni uznásilnili k smrti a my tady venku bysme mohli žít spokojený, svobodný život.

Slavoj : Proč to lidstvo nechalo dojít až tak daleko?

Míša : Protože dnešní člověk je otupělý – slepý vůči zlu. A tohle všechno není nic jiného než působení zla – znásilňování lidstva pod rouškou pomoci. Všichni přece víme nebo máme zkušenost s tím, že když nám zrovna někdo prováděl nějakou sviňárnu, tak nás u toho přesvědčoval, že to s námi myslí dobře.

Daniel : Zachovat se správně, ještě neznamená zachovat se dobře.

Doktor Slavoj si mne bradu, vstává ze židle a předstupuje před diváky. Za Slavojem se scéna chystá na třetí dějství z pánského pokoje. Tři židle, něco jako postel, něco jako televize.)

Slavoj : Navzdory tomu, že přibývá vrahů, masových vrahů a sebevrahů, tak celá ta světová situace hraje do karet nám : Doktorům psychiatrie. Proč? Protože lidstvo bylo zbaveno jejich poslední obrany před realitou : Naděje. Lidi už se neoddávají chimérám o naplnění života. Jak mnozí z vás už slyšeli : Neplní se sny, plní se paprika. S nějakou tou agorafobií, sociální fobií, představou o klonu sebe sama…S tím už si nějak poradíme. Zatím jste mohli vidět tápání pěti schízek, které jakš takš prožili devadesátá léta, a jak známo u této ztracené, devadesátkové lokální generace je mnohem těžší opustit naději. Tahle generace byla klamána, že když budou věřit, dostane se jim jiných výsledků než jen papriky s mletým masem v rajské omáčce. Bude těžké tuhle pětici přesvědčit o skutečnosti : Že svět je hloupé, povrchní a zvrácené místo a všichni lidi v něm jsou přesně takoví. Nikoho nevyjímaje.

Slavoj odchází z pódia.

 

PÁNSKÝ POKOJ. ARTUR, DANIEL, LUBOŠ

 

Daniel si brká na kytaru. Artur se dívá na televizi.

Daniel : Honey i sure miss you…(Zpívá si stejnojmennou píseň od D. Johnstona)

Do pokoje vchází rozčarovaný Luboš. Stoupá si doprostřed „místnosti“, rozpažuje ruce dlaněmi vzhůru, svěšuje je a pak je zase pozvedá.

Artur : Tak co?

Luboš : Kdybychom žili v době mýho dospívání, tak bych byl buď nadšenej nebo aspoň v šoku, ale jelikož žijeme v době, v jaký žijeme, tak si nemůžu dovolit reagovat nijak.

Daniel : Láska mezi ženami je čistší než mezi mužem a ženou.

Artur : Ty mlč! Seš feminista!

Luboš : Jo, seš jako David Fincher po přelomu tisíciletí.

Daniel : Jak to myslíš?

Luboš : Ve všech jeho filmech po roce 2000, vyjma Zodiaca, ženy buď svoje mužský protějšky zabijou, přechytračí nebo je aspoň přežijou.

Daniel : To je vlastně pravda.

Artur : Zlatej Scorsese! Tomu by tahle poloha vůbec neseděla.

Luboš : Už to začně?

Artur : Za pár minut. Doufám, že nám to dneska nechají celý.

Luboš usedá na židli vedle Artura.

Daniel : Nejoblíbenější poloha mojí bejvaky byla misionářská.

Luboš : Detaily si nech raději pro sebe.

Daniel : Ona ležela na zádech, na ní ležel můj bratr a já plnil misi v Assasins creed.

Luboš a Artur se smějí.

Luboš (k Arturovi) : Ten kluk je génius!

Artur (k Lubošovi) : Spíš je to magor. Ehm, ten byl dobrej, Dane! Jak dlouho jsi s tou mrchou chodil?

Daniel : Jmenuju se Daniel, rok, a nebyla to mrcha. Byla jen…zmatená.

Artur : Takže coura. Jójo, kluci, a víte, kdo je největší mrcha?

Daniel : Jackie Kennedyová!

Luboš : Míša ze skupiny.

Artur : Kate Winsletová.

Luboš : Cože?

Artur : Jójo, Winsletka : Zhýralá, rozmazlená, bezcitná, manipulativní mrcha. Hlavně v tom nejnechutnějším filmu všech dob.

Daniel : Myslíš Titanic?

Artur : Bingo! Ven si mladou, pěknou holku z vyšší třídy… Co z vyšší třídy : ty lidi jsou boháči! Holka má všechno, včetně fajnový dovolený na parníku. Jen jí trochu hapruje vztah se snoubencem.

Luboš : Aby ne, je to Billy Zane!

Artur : Jójo, holka má trochu pocuchanou náladu, nervy, ego a malinko i sebevědomí. A tak potká mladýho, hezkýho, ale chudýho DiCapria. Začne se s ním sbližovat a my jsme svědky hnusně falešnýho kamarádčoftu s nižší, chudou třídou.

Daniel : Je to spíš lůza.

Luboš : Spodina.

Artur : Spodina je symbolicky situovaná do podpalubí. Všichni jsou tady veselý, sdílní, (ani náznak strádání!) a milou Winsletku mezi sebe vřele přijmou. Winsletka ožívá, probouzí se k životu, pak jí Leo portrétuje a zvedne jí její pošramocený sebevědomí. Pak následuje ta nechutná romantika na zadním sedadle toho forda…

Daniel : Není to přece jenom romantika?

Artur : No sakra ne! Všem je jasný, že je jejich vztah předem odsouzenej k záhubě. Rozplynul by se s prvním paprskem reality. Takže, Leo a lůza už svýmu posloužili, takže se jejich románek symbolicky rozlomí jako ta loď.

Luboš : Spodina zahyne, šlechta si vleze do loděk-

Artur : A Winsletka si hupsne na ty dveře. Ty dveře by je možná unesly oba, ale Leo už svýmu posloužil-

Luboš : Tákže musí skapat.

Artur : Jes. Když se objeví hlídka, Winsletka na oko – pro uslzený divačky – říká : Nikdy na tebe nezapomenu – v originále Never let you go, never let you go.

Luboš : Přičemž si rve mrtvolnou Leovu ruku od té svojí a nechává ho „go“.

Artur : A nechává se – jakoby nic- zachránit.

Daniel : Aby mohla – bohatší o dovolenkovej románek – dál žít svůj spokojenej život na vysoký noze.

Luboš : Ta mrcha!

Artur : Kdyby jenom to: ona ještě o padesát let později zmanipuluje celou podmořskou výpravu, aby v tý lodi potápěči našli nějakou její cetku!

Daniel, Luboš : Ta mrcha!!!

Artur : Už to začíná.

Daniel (Odkládá kytaru a přisouvá si židli před TV) : Jdu taky koukat!

Luboš : Asi napíšu filosofický pojednání.

Artur : Myslel jsem že už psát nechceš.

Luboš : Hm, jo, ale přeci jen bych se asi měl držet svýho kopyta. Každej by měl dělat to svý. Znáš to : Patrick Swayze byl sice průměrnej herec, ale zato to byl sakra dobrej tanečník!

Artur (Nejistě) : Aha. A o čem to bude?

Luboš : Obsah je zatím nejasnej, ale bude se to jmenovat Konec feminismu aneb syndrom mořského koníka.

Artur : Trefný.

Daniel : Současný.

Luboš : Původně se to jmenovalo Míša ze skupiny je kráva aneb tetování je pro břídily.

Artur : Hmmm… Ani Leo žádný nemá!

Daniel : Pojď, Leo!

Artur : Jo, nandej to těm mrchám!

Daniel : Těm courám!

Luboš : Neměl bych si koupit kožený kalhoty?

Artur : Jako Kerry King ze Slayer?

Luboš : To ani ne. Co kdybych se stal gothikem? To se holkám líbí, ne?

Artur : Chodit v noci na hřbitovy a psát sonety o temnotě své duše? Trapný.

Luboš : Myslel jsem spíš zasmušilost a Sunny Day Real Estate.

Daniel : Sunny Day Real Estate jsou spíš pro emaře. Gothici jedou Skinny Poppy nebo Mansona.

Luboš : A jakej je v tom vlastně rozdíl?

Daniel : Emaři nenávidí hlavně sebe, gothici nenávidí všechno.

Artur : Trapný.

Luboš : Na Mansona chodí hlavně špekatý gothičky.

Artur : Jójo, v tomhle je tahle hudba nebezpečná. Znáš to. Čím vidláčtější hudba, tím ošklivější holky. (Mění hlas:) ‚Kde jsi potkal svojí ženu?‘ (Zase pozměňuje hlas:) ‚Ále – na Visacím zámku…‘

Daniel (K Lubošovi): Hele, je lepší bejt sám a třeba smutnej když tě nechá holka, než bejt trapnej gothic.

Luboš : Jo, to je fakt. Pojď, Leo!

Artur : U Jackie Kennedyový!

Luboš : Co se děje?

Artur : Zapomněl jsem na prášky. Hned jsem zpátky – chci vidět tu scénu s Mathewem McConaugheyen.

Všichni tři si začnout tlouct do hrudi a vydávat hrdelní zvuk jako v oné meditačně-motivační scéně.

Artur odchází. Daniel se též zvedá ze židle.

Luboš : Kam jdeš?

Daniel : Jen si odskočím na malou. (Cestou se bije do hrudi doprovázeje těmi meditačními „hm“ „hm“ zvuky.)

Luboš se ocitá sám. Odkudsi začnou hrát počáteční tóny songu Total Eclipse of the Heart od Bonnie Tyler.

Luboš : ÁAAArgh!... (Zacpává si uši.)

Daniel se vrací. Hudba ustává. Vrací se i Artur.

Artur : U Jackie Kennedyový!

Luboš : Co je?

Artur : Spletl jsem si prášky. Místo antipsychotik jsem si vzal Zolpinox, kterej mám brát na spaní.

Luboš : A do Jakie Kennedyový! Tak to máš sotva pár minut.

Artur : Blbost! Chci vidět ten film.

Artur usedá na svou židli.

Daniel : Neblbni. Za chvíli budeš surrealistickej.

Artur : Prdlačku! Hele, ta scéna!

Všichni tři se bijí do hrudí : Hm hm, hm hm, hmhmhmhm….

Artur padá k zemi.

Luboš (k Danielovi): Konečná. Pomoz mi ho odnést na postel, prosím tě.

Společnými silami přemísťují Artura na postel.

Artur : Tento způsob života… (Zadívá se na Daniela) Lásko, pojď ke mně blíž. Lásko, musím ti něco říct…

Daniel : Dej mi pokoj.

Artur : Jen ti něco pošeptám. Pojď sem.

Daniel přikládá hlavu k Arturovým ústům.

Artur : Já vím, že ten spratek není můj, ty couro!

Luboš : Arture!

Artur : Budu chtít testy otcovství! Slyšíš? Testy otcovství!

Konečně se podaří dát Artura do postele.

Artur : Proč já jí jenom lajkoval ten status!?

Luboš s Danielem usedají na židle.

Daniel : Na tu Kláru by ses měl fakt vykašlat.

Luboš : Však jo.

Daniel : Myslím to vážně! Definitivně.

Luboš : Vždyť jo. Počkej, a proč jako?

Daniel : Je švihlá. A to tím špatným způsobem. Žádnej kluk by se neměl prodírat takovýma srajdama, kterýma by ses prodíral s ní. No a taky se mi podařilo chytit wi-fi z tý hospody naproti.

Luboš : Tys viděl to porno!

Daniel : Jo.

Luboš : Dobrý bože!

Daniel : Zapomeň na ní. Už máš věk na děti.

Luboš : S dětma nezačínej!

Daniel : Dobře. S touhle holkou bys stejně žádný děti nechtěl…

Luboš : Proč?

Daniel : No…

Luboš : Proč? Cos tam viděl?!

Daniel : Ehm…

Luboš : Řekni mi cos tam viděl!

Daniel : Vždyť tou samou pusou by líbala ty vaše děti!!!

Luboš : Dobrý bože!

Luboš vstává k odchodu.

Daniel : Kam jdeš?

Luboš : Kam asi?! Hodit šavli!

Luboš odchází, Daniel sám sleduje televizi.

Daniel : Hm, hm, hmhmhmhmhm….

 

Ze scény odchází mužské osazenstvo a do stejných kulis přichází dívčí.

 

DÍVČÍ POKOJ.

Míša se dívá na televizi. Klára přichází se sluchátky na uších do pokoje. Zpívá si:

Klára : You’ll Taste It, You’ll Taste It… (Sundává si sluchátka)

Míša : Co to posloucháš?

Klára : Sunny Day Real Estate. Co dávaj?

Míša : Titanic.

Klára : Ten mám ráda!

Míša : Je to nechutný. Máš pro mě tu čokošku?

Klára : Jo.

Míša vstává, bere si od Kláry čokoládu a ve stoje se do ní pouští. Klára místo ní usedá k televizi.

Míša : Proč hrajeme tohle divadlo?

Klára : To je řečnická otázka? Proč jíš zásadně ve stoje?

Míša : Takhle mi pomáhá gravitace. Myslím : Proč neřekneš Lubošovi, že se ti líbí.

Klára : Víš, že už jsem byla tolikrát zklamaná, že si teď dávám pozor. Měla jsem dost smůlu na tyhle loserský typy. Řekla jsem si, že losery už ne.

Míša : A kdo myslíš, že by o tebe stál?! O schizoidní vysloužilou pornoherečku?!

Klára : Ten pravý přece. A byla to zkušenost.

Míša : Jó, holka, někdy je lepší žádná zkušenost než špatná zkušenost.

Klára : Ona to nebyla až tak špatná zkušenost.

Míša : Dobrý bože!

Klára : A navíc : To jsem byla klon.

Míša : To je tvůj argument na všechno. S takovým přístupem to s tebou nikdy nikdo nebude myslet vážně.

Klára (dívaje se na televizi) : Hm… Ten Billy Zane je tak nesympatickej.

Míša : U vás ezo-lidí je všechno zkušenost : všechno je příprava, všechno je cesta, všechno je zkouška…

Klára : Přesně tak.

Míša : Tak prosím tě! : Na co je to příprava? Na co je to zkouška? Kam je to cesta?

Klára pohlíží na Míšu.

Klára : No…

Míša přistupuje blíž ke Kláře.

Míša : Nó?

Klára : No přece…na další zkoušku přece a-

Míša : Tak já ti to povím : Na nic! Nikam! Všechno je to bulšit. Jen ospravedlňujete to, že v životě děláte kraviny. Jen si mažete med kolem huby, místo, abyste si přiznali, že jste kreténi a neumíte sami se sebou vyjít. Přijmi realitu! Svět je hloupý, povrchní a zvrácený a všichni lidi v něm jsou přesně takový.

Klára : Realita je iluze.

Míša : U Jakie Kennedyový! Potřebuju relax.

Míša ulehá na zem, na záda, civí vzhůru.

Klára : Proč sleduješ ze země obrazy přibitý na stropě.

Míša : Při jejich sledování mě pak neruší ani gravitace.

Klára : Gravitace je reakce hmoty na samotu.

Míša : Jistě.

Klára : Proč radši nechodíš relaxovat s náma do kroužku.

Míša : Myslíš ten váš yoni kroužek s ostatníma babama?

Klára : No jasně!

Míša : Ne, díky. Je to tam samá…yoni.

Klára : Náhodou se tam všechny při yoni józe krásně zrelaxujeme. Posledně jsme probíraly vaginální mapování. Zjistily jsme, že skoro každá žena má určitej blok. I já jsem ho s partnerama měla a právě touhle metodou cítím, že bych se mohla úplně otevřít.

Míša : V těch filmech jsi mi připadala otevřená až až.

Klára (jakoby Míšu neposlouchá) : Pořídila by sis yomi kamínky, chodily bysme na yoni napařování a pomocí bylinek bysme si dělali yoni saunu.

Míša : Brzdi, Kláro, brzdi!

Klára : Třeba levanduje-

Míša : Stačí!

Míša se pomalu zvedá.

Míša : Už žádný yoni-kecy, prosím. Už se mi začíná otvírat čakra v kapse.

Klára : Dobře.

Míša : V něčem měl ten William Goat asi přece jen pravdu.

Klára : Ten spisovatel? V čem?

Míša : Že některý ženy jsou hvězdy zhroucený do sebe pod vlastním tlakem.

Klára : Myslíš černý díry?

Míša : Tak něco.

Klára : Ach jo, Míšo. Už sis vybrala tu postavu?

Míša : Na to divadlo? Asi budu Falco.

Klára : Falco, Falco… Já ten film vlastně moc neznám. Nebyl Falco ten rakouskej zpěvák, co se uchlastal v Dominikánský republice?

Míša : Jo, to byl. Ale v Nekonečným příběhu je to ten lítací pes.

Klára : A jó! Proč zrovna ten?

Míša (zamyšleně) : Nevím. Asi protože bych chtěla někam uletět. Někam…pryč. (Povzdechne si.) Cítím se jako Virginie Woolfová.

Klára : Tak mrtvá?

Míša : Tak nepochopená. Tak sama, tak smutná a zároveň nervní…

Klára bere Míšu kolem ramen.

Míša : Chtěla bych se rozletět. A letět a letět… Někam daleko.

Klára : Vezmeš mě s sebou? Jsem přece Atrey!

Míša : Když mi nebudeš už nic vykládat o tý tvý- Co toděláš?

(Klára strká cosi Míše do kapes županu.)

Klára : Říkalas že se cítíš jako Virginie Woolfová – tak ti dávám do kapes kamínky.

Míša odstupuje od Kláry.

Míša : To jsou ty yoni kamínky že jo?

Klára : Ano.

Míša : Použitý?

Klára : Omytý.

Míša : Ach, Kláro!... Já… Já ti vlastně závidím. Vždycky jsem byla svázaná tím, že jsem se bála, co si o mě lidi myslí a pomyslí. A ty seš bezprostřední, do všeho jdeš po hlavě….

Klára : Tak jednoduché to úplně není : Často, když jsem sama, tak chci taky odletět někam daleko nebo se narodit znovu : Prostě začít znovu, s čistým štítem. Jenže to už prostě nepůjde.

Míša : Máš pravdu. Je to Beznadějný.

Klára (Smutně.) : Uvědomuju si, že spoustu chyb už nenapravím. Je hodně věcí, kterých lituju – je mi jasný že do spousty věcí v životě jsem nikdy neměla jít… A tak jsem raději schovaná tady. Protože tady nemusím čelit svým chybám ani realitě. V životě jsou věci, který asi mají zůstat záhadou.

Míša : Minimálně za dveřmi ložnice.

Klára : Ano, do některých věcí jsem neměla jít ani jako klon.

Míša : V životě jsou věci, které mají člověku zůstat neodkrytý. Jako tajemství systému tří mušlí.

Klára : Cože?

Míša : Demolition man.

Klára : To byl dobrej film.

Míša : Jo, jo.

Klára : Jo, jo.

Dívky se znovu obejmou.

Klára : Víš co? Asi dám Lubošovi šanci.

Míša : Jo?

Klára : Jo. Ale nebude to mít jen tak snadný.

Míša : Jak to myslíš?

Klára : Znáš ten citát od Boba Marleyho : Jestli je úžasná, tak to s ní nebude lehké. Jestli to s ní je lehké, tak není úžasná. Pokud za to stojí, tak to nevzdáš. Pokud to vzdáš, tak za to nestojíš ty. (?)

Míša se odtahuje.

Míša : No to je ale kravina!

Klára : Jak to?

Míša : Víš, co zpíval Bob Marley? No woman, No cry. Žádné ženy, žádné slzy. I když…teď si úplně nejsem jistá použitím interpunkce v tom textu… Nevadí. Nicméně : Ten citát jsi viděla na Facebooku?

Klára : Ne… Na instagramu.

Míša: No prosím! Takhle to oni dělají : Dají na sociální sítě nějakej pitomej vymyšlenej citát, přidají k tomu obličej někoho známýho,-jakože to řekl on a pak to někdo (promiň!) prostoduchej sdílí. A sdílí to samozřejmě i s reklamama.

Klára (zklamaně) : Okej…

Míša : A vůbec : Celá ta hra se vztahama je blbost! Lidi si všechno zbytečně komplikujou. Ztěžujou si to, dělají si naschvály, hrajou hry kvůli „návodům“ z časopisů nebo Instagramu. A přitom je třeba si uvědomit : že jednoho dne všichni umřeme. Život je krátkej na to aby lidi pořád hrály nějaký hry.

Klára : Máš pravdu… Míšo?

Míša : Ano?

Klára : Mám tě ráda.

Míša : Já tebe taky.

Dívky se naposledy obejmou.

Klára : Až skončí to divadlo tak u nás ve spolku musíme udělat tvůj Rituál Menarche.

Míša : Co to je?

Klára : Dodatečná oslava tvojí první menstruace.

Míša : Dobrý bože…

Na scénu přichází Doktor Slavoj. Předstupuje před diváky. Dívky odejdou z pódia.

Slavoj : Sex! Samozřejmě že naši pacienti jsou na hydroxyprogesteronu. Problém dnešní generace je, že lidé k sexu přistupují příliš věcně. Sex se jich dotýká pouze fyzicky (a to v těch lepších případech), ale ne duševně, ani bytostně. Proto na světě pořád přibývá duševně nemocných bytostí. Ezoterika. Víte, ne že by ezoterismus stál přímo proti moderní medicíně – rozhodně ne ta klasická ezoterika, která šla s lékařstvím ruku v ruce. Ovšem ta moderní už od prazákladu vychovává samotáře a především sobce. To je : Objevování svého já, přijímání svého já, osvobozování svého já… I tenhle obor se přesytil a deformoval : Guruům nejde o to - vám pomoci – chtějí vaše peníze. Dneska už se nikdo neučí, všichni vyučují, koučují. Znáte to : Jdete na přednášku, za kterou zaplatíte mastnou pálku a když na ní zůstane o půl hodiny déle (a připlatíte si), dostanete certifikát, na kterém bude stát, že příště už si můžete takovou přednáškou vydělat vy. A budete lidi učit vědomosti : Tedy : Vědomé dýchání, vědomou chůzi, vědomí sex, vědomé početí… Ještě že aspoň v tom spánku můžeme zůstat v bezvědomí.

Slavoj si osahává kapsy, ale nic v nich nenachází.

Slavoj : Jo a mimochodem : Artur si nakonec v té hře Nekonečného příběhu vybral postavu Morlora.

Slavoj odchází z pódia.

HRA NEKONEČNÝ PŘÍBĚH.

Artur : Morlor

Daniel : Vládkyně Říše fantasie

Klára : Atrey

Míša : Falco

Luboš : Bastien

Nekonečný příběh. Morlor a Atrey. Bastien se povaluje v popředí s dekou na hlavě a čte v knize.

 

Klára : Morlore! Morlore?!

Odkudsi se vypotácí Artur.

Artur : No co je?

Klára : Ty jsi Morlor? Ten nejstarší?

Artur (rozvážně) : Ne že by na tom záleželo…, ale ano.

Klára (Ukazuje si na hruď) : Pomoz mi, Morlore. Poznáváš tohle?

Artur : Prsa. My už jsme prsa neviděli velice, velice dlouho.

Klára : Myslím tohle! (Pozvedá přívěsek-amulet.)

Artur : A jo, Orin. Toho jsme taky dlouho neviděli.

Artur se rozkašle.

Klára : Morlore, přináším strašnou zprávu : Víš, že je naše Vládkyně nemocná?

Artur (mezi kašlem) : Ne že by na tom záleželo…, ale ano. Vlastně je nám to tak nějak jedno.

Klára : Když ji nezachráním – umře. Po zemi se roztahuje strašlivá Nicota! To tě nezajímá?!

Artur : Nás už ani nezajímá, že nás něco zajímá.

Artur má náběh na další záchvat kašle. (Klára se kryje) Ustane to.

Klára : Ty jsi nastydlý? Máš nějakou tu módní nemoc?

Artur : To ti jen tak připadá. Začal jsem kouřit silný havana. (Rozkašle se.)

Klára : Ty ale víš, jak uzdravit Vládkyni!

Artur : Ne že by na tom záleželo…, ale ano.

Klára : Jestli mi nepomůžeš a Nicota nás všechny ovládne – zemřeš i ty! Zemřeme my oba!

Artur : Zemřeme. To by konečně bylo aspoň něco… (Polohlasně) Než se furt mrcasit tady… (Rozkašle se.)

Klára : Morlore, pomoz mi. Říkal jsi, že-

Artur : Už mě neobtěžuj a odejdi. Na ničem nezáleží. Všechno je beznadějné…

Klára : To není pravda! Kdyby ti na tom nezáleželo, tak bys mi to řekl!

Artur (mezi kašlem : Ahahá! Chytrý kluk. S prsama.

Klára : Pomoz mi! Prosím!

Artur : No…Normálně bych tě poslal zeptat Sandonorica. Ale ty prsatý sfingy ti řeknou to samé co já.

Klára (Už klidně) : Tak jak můžu zachránit naší Říši fantazie?

Artur : Královna musí dostat nové jméno.

Klára : Nové jméno? Ale to je snadné! Dám jí jméno, jaké si jen bude přát.

Artur : Ne, to nikdo z Říše fantazie udělat nemůže. Nové jméno jí může dát jenom lidské dítě. Nebo nějakej loser kolem třicítky.

Klára : Lidský tvor? Jenže kde ho v dnešní době najdu?

Artur : Těžko. Takový tvor není v Říši fantazie. Ale jestli chceš zachránit náš svět (kašel)- musíš si pospíšit!

Artur s kašláním odejde.

Klára : No skvělý. A Kde já ho budu teďka jako hledat. A slonovinová věž je tak daleko!...

S povzdechy beznadějně putuje po pódiu.

Klára : To nikdy nedokážu! Je to beznadějný! Kdyby tu tak aspoň byl- Falco. Falcó! Falcó!!

Odkudsi se ozvou úvodní tóny songu Rock me Amadeus od toho rakouského zpěváka, který se uchlastal v Dominikánské republice.

Klára : A sakra… Špatnej Falco. Falco!

Na scénu přichází Míša. Tóny písně Rock me Amadeus utichají.

Míša : Kde se furt touláš?

Klára : Falco! Musíme zachránit Říši fantazie!

Míša : Však já vím.

Klára : Všude jsem tě hledal.

Míša : To jsem z tý výšky viděl : Procházíš se v Bažinách smutků, vykecáváš se se želvama… Pojď, poletíme.

Míša si sedne na židli a Klára si prostě sedne na židli za ní.

Klára : Myslíš, že Slonovinová věž ještě stojí?

Míša : Doufejme, Atreyi, doufejme.

Klára : Orin ti ukáže cestu. (Klára pozvedá svůj amulet) Jestli Slonovinová věž ještě stojí, veď nás, prosím.

Míša : To je fuška – kroužit tady mezi těma šutrama.

Klára : Falco! Támhle! Slonovinová věž!

Míša (Znuděně.) : Jo, vidim…

Na scénu přichází Daniel.

Luboš v popředí : Vládkyně.

Klára vstává a jde k Vládkyni. Zastavuje se a otáčí se na Míšu.

Míša : Jen jdi dál. To zvládneš.

Klára se otáčí a jde k Vládkyni. Míša odlétá/odchází.

Daniel : Atreyi, proč jsi tak smutný?

Klára si sundává amulet, podává je Danielovi.

Klára : Zklamal jsem, výsosti.

Daniel : Ne. Dokázals to. Přivedls ho s sebou.

Klára: Koho?

Daniel : Toho losera přece. On je naše naděje.

Luboš : A sakra…

Klára : Vy jste o tom věděla?

Daniel : Ano. Všechno jsem věděla.

Klára : Můj kůň zahynul, já se skoro utopil, z Říše zbyly jen trosky : A proč?! Abych objevil to, co jste věděla?

Daniel : Byl to jediný způsob jak se spojit s lidským tvorem.

Klára : Ale já se s žádný Nočním hlídačem nespojil!

Daniel . Ale spojil. Trpěl s tebou…

Luboš . Trpím pořád…

Daniel : …prodělal všechno, co jsi prodělal ty. Přivedl jsi ho s sebou. Je velice blízko. A slyší nás.

Luboš : Aby ne.

Na scénu přichází Slavoj a převrací jednu židli.

Slavoj (k divákům) : To se jen bortí Říše fantazie.

Slavoj odchází ze scény. Klára a Daniel pohlíží na židli.

Klára : Kde tedy je? Když je tak blízko – proč ještě není tady?!

Daniel : Protože si neuvědomuje, že už i on je součástí Nikdy nekončících příběhů.

Klára : Nikdy nekončících příběhů? Co je to?

Daniel : Tak jako on prožíval dobrodružství s tebou, jiní to teď prožívají s ním. (Nepřímo k divákům) Byli s ním, když poprvé dostal záchvat agorafobie. Byli s ním, když se dozvěděl, žes točila porno.

Klára: Cože?!

Luboš si přibližuje knihu víc k očím.

Luboš : Tomu nemůžu věřit! To nemůže být o mě.

Daniel : A co teď čte v té knize? A co vidí z hlediště? Svůj vlastní příběh, který žije.

Klára : Co se stane, když se neukáže?!

Daniel : Potom se celý náš svět rozplyne. A já s ním.

Klára : Jak to může dovolit?

Slavoj přijde na pódium shodit i druhou židli a zase odejde.

Daniel : Protože nechápe, že právě on má tu moc to celé zastavit. Že jeden jediný loser nás může zachránit.

Klára : Třeba vůbec neví co má udělat?!

Luboš : A co mám teda udělat?!

Daniel : Musí mi dát nové jméno. Už si to jméno i vybral. Stačí ho jen vyslovit.

Luboš : Ale vždyť je to jen příběh, není to skutečnost, je to jen příběh!

Klára padá na zem.

Luboš : Atreyi né! Kláro!

Klára se odkulhá do pozadí.

Daniel (plačtivě) : Bastiene, proč nikdy neuděláš to, o čem sníš, Bastiene?

Luboš : Ale já přece nemůžu! Já žiju tady na zemi! Tady jsem loser a nikdy se mi nic nepodaří!

Daniel : Bastiene! Zavolej mé jméno! Prosím! Zachraň nás!

Luboš : Dobře. Udělám to – půjdu a řeknu to. Zachráním vás!

Luboš vstává, odhazuje deku, vrhá se k Vládkyni.

Luboš : Jak to bylo?

Daniel (zoufale) : Bastiene, ty skopčácká-

Luboš : MÁ-MÍN-KÓÓÓ!!!

 

Všechno potemní. Na pódiu jsou jen Vládkyně a Bastien. Daniel a Luboš. Daniel má v ruce malé světýlko.

Luboš : Proč je taková tma?

Daniel : Na začátku je vždycky tma.

Luboš : Co je to?

Daniel : To je všechno co zbylo.

Luboš : Z celé Říše fantazie zbylo jen tohle?

Daniel : Ano.

Luboš : Takže všechno bylo marné?

Daniel : Ne, nebylo. Fantazie se může vrátit v tobě. V tvých snech a přáních, Bastiene.

Luboš : Jak?

Daniel : Otevři ruku.

Daniel předá Lubošovi světýlko.

Daniel : Co si budeš přát?

Luboš (nejistě) : Já nevím.

Daniel (zklamaně) : Pak ale nebude žádná Fantazie… Už nikdy.

Luboš : A kolik těch přání můžu mít?

Daniel : Tolik, kolik budeš chtít. Čím víc budeš chtít, tím nádhernější bude Fantazie.

Luboš (nadějně) : Opravdu?

Daniel (láskyplně) : Zkus to.

Luboš s úsměvem a nadějí přebíhá k okraji pódia. Daniel odchází.

Luboš : Takže,… Moje první přání je:-

Odkudsi se ozývají první tóny písně Total Eclypse of the Heart od Bonnie Tyler.

Luboš : U Jackie Kennedyový!

Na pódium přichází Klára. Melodie pokračuje.

Klára : Luboši.

Luboš se na ni otáčí.

Luboš : Ano?

Luboš jde ke Kláře.

Klára : Chci ti něco říct.

Luboš : Co se děje?

Klára : Chci ti říct, že se mi líbíš a že-

Luboš : Počkej! Ty slyšíš tu hudbu?

Klára : Ano.

Hudba utichá.

Luboš : Moment! Jestli jsi to slyšela – tak to znamená, že-

Klára : Že máme společné halucinace.

Luboš : Takže je máme tady MY VŠICHNI?

Klára : Pravděpodobně. A není to jedno? Chtěla jsem ti říct, že s tebou chci sdílet nejenom tvoje halucinace, ale (vytahuje tobolku s léky)i oxycontin doktora Slavoje.

Luboš přebírá prášky.

Luboš (rozněžněně) : To je to nejkrásnější, co mi kdo řekl.

Klára : Tak co ty na to?

Luboš : Takže to znamená, že mám šanci jenom v iluzi? Ach, no… Za ty prášky díky. A měj se.

Klára : Cože?!

Luboš : Seš švihlá. A to tím špatným způsobem. Žádnej kluk by si neměl procházet srajdama, kterýma by si procházel s tebou. A navíc jsem chytil wi-fi z tý hospody naproti.

Klára : Takže jsi viděl-

Luboš : Vždyť toule pusou bys líbala naše děti!

Klára (konečně): Ani v iluzi neexistuje naděje.

Klára odchází. Luboš jde k okraji pódia. Přidává se k němu Doktor Slavoj. Pohlíží na sebe.

Luboš : Já nevim! (rozpřahuje ruce)

Slavoj ho napodobuje.

Slavoj : Ani já ne! Tak proč nemůže být aspoň jednou šťastnej konec?

Luboš : protože v životě to tak prostě nechodí.

Slavoj : A u vás ani v iluzi. A co naděje?

Luboš : Naděje je poslední obrana proti realitě.

Slavoj : To jsem někde slyšel.

Luboš : A já jsem si to právě uvědomil.

Oba pohlíží na diváky.

Luboš : Je mi líto:

(Verze pro divadlo Dialog)

Slavoj: Na veselé, kostýmní příběhy se sympatickými hrdiny budete muset zajít přes ulici. (k Lubošovi) Ale co s tebou?!

Luboš . Umřu. Jako už jsem umřel tisícem smrtí a jako budu uvnitř umírat pořád dokola a budu trpět realitou jako všichni snílci, než umřu tou poslední – biologickou smrtí.

Slavoj : A do tý doby?

Luboš : Pokusím se užít si aspoň trochu srandy. Protože i když život často nestojí za nic – tak já jsem vlastně rád naživu.

Slavoj : Stojí za to žít a unikat před realitou.

Luboš : Všemi možnými dostupnými způsoby. (Zasní se) Budu vystavovat tvář rannímu slunci.

Slavoj : Sprchovat se horkou vodou po chladným dni.

Luboš : Sledovat mraky.

Slavoj : Smát se blbostem.

Luboš : Adorovat klauny.

Slavoj : Milovat Losery.

Luboš : Respektovat Jokery.

Slavoj : Staneš se Hlídačem.

Luboš : Zase?

Slavoj : A kdo ví – třeba je na světě ještě pár holek, který netočily porno…

Luboš : Pochybuju. Ale to je jedno – protože někdy je lepší být sám než s někým, kdo ti nerozumí. A třeba tě ještě trochu sere.

Slavoj : Aby bylo jasno : Náš příběh nekončí beznadějně. Protože, jestli jste všichni slyšeli Bonnie Tyler, tak VŠICHNI prožíváme společnou halucinaci! A DNES je den NADĚJE.

Luboš : A i když se to nepovedlo ve skutečnosti, tak v naší Říši fantazie ANO! :

Salvoj : Dnes je Den, kdy Daniel Johnston konečně porazí ďábla:

Mezi tím vším se na pódium vrátil Daniel. V bílém civilu a s kytarou.

Všichni si společně zazpívají píseň Life in Vein.

Samozřejmě, že od zpěváka Daniela Johnstona.

 

Konec.