Prokleté jaro

V temných větvích šeptá jaro

o tobě, Josephino,

tvé jméno skryté v květech

pod jazykem trpké noci

a má ústa plná hořkosti,

jež chutná jak opium

z křehkých snů.

 

Slyším tvůj smích ve větru,

jako nůž v mé hrudi,

cítím tvůj stín tančit

na prahu mého bláznovství,

a přesto –

jen mlčím,

jen čekám,

jen žízním,

s vyprahlými rty

po vodách tvého těla,

jež nikdy neokusím.

 

Oh, Josephino,

divoká růže,

mé srdce roztržené

mezi bílými prsty jara,

kde tvá vůně šeptá sliby,

jež se nikdy nenaplní,

a já bloudím ulicemi,

kde lampy umírají

v náručí svítání.

 

Nejsem nic víc než stín,

poutník bez domova,

šílenec, co volá tvé jméno,

když všichni jiní mlčí.

 

A jaro, to kruté jaro,

mi připomíná,

že ty jsi světlo,

které nikdy nepohladím,

žár, co spálí mou duši,

aniž by se mne kdy dotkl.

 

Josephino,

můj sladký jed

a nejkrásnější bolest,

budu tě navždy milovat

ve své zkáze.

---