Popel a žár

Někdy, v tichu mezi dvěma nádechy,
se mi zjevíš — ne ty, ale ten oheň,
který spaluje kosti, ale nikdy neublíží.

Kdy naposledy mě někdo rozepnul pohledem?
Ne slovem, ne smíchem,
ale tím mlčením,
co říká všechno.

Dotek.
Není.
A přece pořád ho cítím na kůži,
jako ozvěnu po neexistujícím výkřiku.

Chybíš mi.
Ale ne ty, ne jméno, ne tvář.
Chybí mi ta ztráta rozumu,
to sevření, co otiskne bolest do klína,
to rozechvění, když se svět zlomí mezi stehny.

Někdy mám chuť se roztéct,
rozpustit na jazyku někoho,
kdo mě nikdy neosloví celým jménem.

Prokletá touha —
není po lásce.
Je po vzplanutí,
po hříchu,
po tom, být někým chtěná tak moc,
že se svět na chvíli zastaví.

A pak se rozpadne.