Tvoje báseň teče mezi stehny

Nepíšeš slovy.

Tvoje báseň je vlhká.

Rozepsaná mezi tvýma nohama,

když si večer leháš nahá

a myslíš na mě.

Na prsty, které čtou verše jazykem.

 

Jsi moje básnířka.

Ne v knihách.

V těle.

Každý vzdech,

který se ti zadrhne v krku,

je verš, který tě roztahuje

víc než moje ruce.

 

Tvůj klín je sonet.

A já ho čtu po tmě,

mezi polibky,

které se nikdy neptají,

jen hledají rým

hluboko v tobě.

 

Chci tě rozpsat.

Do slabik, co se ti otřásají v pánvi,

když do tebe vklouznu a mlčím,

protože i ticho je poezie,

když tvé tělo křičí místo tebe.

 

Nepotřebuju tě svázat.

Ty se mi dáváš sama.

S otevřenou pusou

a stehny rozestoupenými jak stránky.

 

Někdy si představuju,

jak píšeš další báseň —

roztoužená, vlhká,

a prsty na klávesnici jsou ty samé,

co se ještě před chvílí

ztrácely v sobě.

 

Chci být ve tvém verši.

Ne jako jméno.

Ale jako puls,

co ti běží mezi nohama,

když čteš, co ti dělám.

---