Ve stínu

Odpoledne se zlomilo.
Vítr od moře
už jen hladí prach
v prasklinách štěrku.
Na téhle straně svahu
není stín,
jen rozpálený kámen
a ona,
sehnutá,
jak si utahuje tkaničku.

Ještě krok… a zůstane stát.
Neotáčí se,
ale ví.
Ví, že jdu za ní.
Že mě táhne
něco, co není v nohách.

on:
"Zůstaneš tak?"
šeptám spíš sobě
než jí.
ona:
"Jak chceš."
— a už se neopraví.
Jen podepře dlaněmi kámen,
a zadek zůstane nízko.

Zadýchaný vítr přináší slanou chuť.
Dotýkám se jí
jako krajiny,
kterou znám zpaměti,
ale nikdy doopravdy.
Ruce jí sjedou po bocích,
ona roztáhne kolena,
a ani se neptá proč.

on:
"Chci tě cítit."
ona:
"Tak neváhej."

A já v ní zmizím,
pomalu,
beze slov,
jen se drsně otřu o kůži,
co pálí jako kámen na poledni.

Její výdech je hlubší než údolí.
Opírá se o skálu,
třese se,
a nechává mě v sobě
znovu a znovu.

Tady není stín.
Tady je jen tělo,
sůl na kůži,
a žár,
co nezhasne,
ani když slunce zajde.