Šest jich bylo

Šest jich bylo.

Každá jiná, každá slyšela –

ve verších jsem jim skládal klíče k nebi,

z rýmů jsem jim pletl copánky

a do strof vkládal sliby,

které jsem nikdy nechtěl splnit.

Jedna měla oči jako podzim,

co tě obejme, když listí hoří.

Druhá voněla po víně a rozbitých plánech.

Třetí psala haiku na záda ticha.

Čtvrtá mě chtěla svléknout z metafor.

Pátá… ta si mě spletla s hrdinou.

Šestá věřila, že poezie je dotek beze slov.

A pak jsi byla ty.

Mlčela jsi.

Jako bys básně slyšela celý život

a teď už je nechala umřít.

Zatímco jiné tleskaly veršům,

ty ses dívala skrz ně —

jako bys věděla, že se opakuju,

že každé slovo je jen maska

strachu být slyšen doopravdy.

Ty jediná jsi byla ticho,

a právě proto jsi mě rozbila.

Z básní jsem ušil lapač žen,

ale tys byla vítr.

A teď je ti věnovaná tahle —

ne jako pokus tě sbalit,

ale jako přiznání:

že všech šest jich byla ozvěna,

a ty —

jsi byla báseň.