Spytinov

kůžený věci, odřezky

a vůbec

jasně

Norsko, Matylda k nám připlula s povodní. Želva. Vždycky se vyhřívala na kameni a já si ji fotila. Jak natahovala hlavu ke slunci a užívala si to.  Vyhlásila jsem pátrání. Majitelka mi řekla, ať si ji necháme. Pořád byla, ale najednou se zmizela. Nedala se chytit, že bych zazimovala. Ale mám v sobě toho ježka, co mi umřel, toho jsem nesla hodně těžce. Pro lidi nepláču. No a stála jsem u toho pitomého rybníčku a volala, Matyldo, Matyldičko, ukaž se mi. Jsem blbá, že. Ukázala se. Život si ze mně dělá prdel. Byla mrtvá a plavala na hladině. To už, jsem byla doma a doběhl manžel. Pořád nemůžeme přijít na to, jak se tam vzala. Pošlu fotku. A pořád, když jdu okolo a vidím pohyb, tak bych ji chtěla vidět. 

Teta Matylda mě zajímá. Neměla nějaké předky na jižní Moravě?

Ale budou.

Viděla jsem dneska svýho slepýše. Vždycky nadzvednu tu starou, gumovou podložku u plotu a je tam. Předpovídá počasí. Pak jsou dva a malí. Uklidňuje to, svým způsobem. I když mi umřel ježek a teď Matylda. Taky mám tajné dveře na obilí. Ale, někdy  klíčí....

Moje jabloň, verši rozkvetlá. Nicméně jablka, letos nebudou

Potěšilo!

Na konce - na konci?

Není nic krásnějšího

Než vůně kožených odřezků v igelitovém pytli

Když jsem byla malá holka, tak jsem chodila se sběrem. A pak si šla koupit do krámu kožené pouzdro do školy. Čichala k němu celou cestu domů. Tak jako ke knihám. Tu vůni miluju pořád. Ta báseň je krásná, pro mne, pro mě.