Levné hodiny

ležela roztažená,

rozbitá jako město po bombardování,

vlasy přilepené k čelu,

její stehna mě volala hlasem,

co znali jen špinaví básníci a šoféři v nočních hodinách.

lížu ji, dlouze,

jak hladový pes leští kost,

slízávám ji do poslední slzy,

její stehna se chvějí,

její prsty zatínají do prostěradla příběhy beze slov.

chvíli ji nechám tam,

na hraně zoufalství a zázraku,

a pak do ní vrazím,

hrubě, bez otázek,

přibiju ji k madraci jak bídnou čubku,

co taky chtěla

jenom trochu cítit, že je ještě živá.

ona křičí,

já funím,

a život tam venku běží dál —

popeláři tahají smradlavé pytle,

děti pláčou v barácích

a my dva se tady dusíme slastí

a smutkem, co nejde nikdy úplně umejt.