Epitaf prvního máje

Zde leží první máj.
Milenci jej udupali mezi listy,
orgasmy jej oslepili,
a selfie jej umlčeli.

Nedýchá.
Jen šeříky mu vyklíčily z úst.
Na čele otisk rtěnky,
mezi stehny výsměch.

Byl to den lásky,
říkali.
Ale láska přišla opilá,
s rozmazanou řasenkou
a chtěla jen být cítit,
alespoň na chvíli.
Pak se zhroutila na Petříně
a nikdo ji nezvedl.

Někdo si ho ještě fotil,
když umíral.
Ten den.
Ten svátek.
Ten kýč.

A v dálce Mácha
s kapsami plnými slz a spermatu
šeptal do větru:
„Tak takhle jste to mysleli?“

Na náhrobku nic.
Jen vyškrábané písmo klíčem od bytu:
Bylo hezky. Ale nic nezůstalo.