MUŽ VIDÍCÍ BEZ OČÍ. 3/

 

B B C

Kuda Bux: Indický kouzelník,

který okouzlil Západ

svýma „rentgenovýma očima“

22. října 2023
Cherylann Mollan
BBC News, Bombaj

https://www.bbc.com/news/world-asia-india-67166439

 

 

Na muži jedoucím na jízdním kole přeplněnou ulicí není nic velkolepého.

Ale co kdyby měl oči pokryté hrudkami těsta, tlustými tampony vaty a několika vrstvami gázy - a kolem hlavy měl pevně omotáno několik vrstev obvazů tak, že by mu zůstaly odhalené jen nosní dírky?

Kuda Bux, který se narodil v roce 1905 v Kašmíru, se proslavil tím, že ve 30. a 40. letech 20. století předváděl tento cyklistický výkon v ulicích Anglie a Evropy – tvrdil, že to dokáže, protože „vidí bez očí“.
Svým kouzelnickým vystoupením dával titulek „muž s rentgenovýma očima“ a zjevoval se, že provádí ohromující množství činností – včetně čtení úryvků z knih a navlékání jehly -, zatímco si zakrýval oči svým charakteristickým stylem.
Bux fascinoval svými zdánlivě nadlidskými schopnostmi celé generace. Údajně inspiroval Roalda Dahla k povídce Podivuhodný příběh Henryho Sugara z roku 1977, kterou nyní Wes Anderson adaptoval do stejnojmenného filmu.
Bux, jehož původní jméno bylo Khudah Bukhsh, se narodil v bohaté rodině. V rozhovoru s Dahlem pro časopis Argosy Magazine z roku 1952 vyprávěl o tom, že byl fascinován magií po představení indického kejklíře, který si říkal profesor Moor.

 

O dva dny později utekl z domova a jako třináctiletý následoval Moora do Láhauru, kde pracoval jako jeho asistent. V následujících letech procestoval Barmu (Myanmar), Cejlon (Srí Lanku) a Bombaj (Bombaj) a učil se trikům a dovednostem od potulných kouzelníků, jogínů a divadelních umělců.
Změnil si také jméno na Professor KB Duke a poté na Kuda Bux, píše autor John Zubrzycki ve své knize Empire of Enchantment: Příběh indické magie.
Obrázky Kudy Buxe se objevily ve starých číslech magického časopisu Genii, píše Caitlyn Renee Millerová.
Dokonce i na obálce magického časopisu Genii.

V květnu 1935 odplul do Anglie, kde byl o kouzelníky z východního světa zájem.

„Indie byla vnímána jako 'země magie', což vyplynulo ze spisů cestovatelů, misionářů, obchodníků a historiků, kteří Indii navštívili a psali o svých fascinujících, ale často přikrášlených setkáních s pouličními nebo dvorními kouzelníky,“ říká pan Zubrzycki pro BBC.
Mnoho indických kouzelníků využilo fascinace Západu kouzelnickými čísly ze zámoří a Bux byl jedním z nich. Přestože se oblékal jako Angličan, spojoval své magické schopnosti s východní mystikou.
V této době historik John Booth píše o Buxovi v magickém časopise The Linking Ring a popisuje ho jako „toho záhadného muže z indického subkontinentu, který jezdil v Paříži na kole se zavázanýma očima“ a který měl „auru mystika“.

 

V Anglii se Bux rychle proslavil takzvaným rentgenovým viděním, které přitáhlo pozornost skeptiků, kteří ho podrobili „testům“, aby ověřili pravost jeho schopností.

Vyrůstal mezi lvy, tygry a leopardy.
Magický mahárádža, který děsil Velkou Británii.

V červenci 1935 Harry Price - slavný britský „lovec duchů“ - a tým lékařů testovali Buxova tvrzení o rentgenovém vidění. „Price přišel připraven s chirurgickými obvazy, lepicí páskou, polštářky vaty a speciální maskou na zavazování složenou ze dvou tlouštěk těžké černé bavlny, mezi nimiž byla vrstva vaty,“ uvádí pan Zubrzycki ve své knize.

Poté, co Bux, takto obvázán, úspěšně četl z knihy, lékař mu obvázal oči ještě důkladněji.

Bux byl stále schopen číst ručně psaný vzkaz, který byl položen na stole za jeho zády.

V září 1935 byl Bux podroben další zkoušce, opět Priceovou, a ta ho nakonec proslavila v Anglii i ve velké části Evropy.

Na venkově v hrabství Surrey předvedl Bux za přítomnosti lékařů, psychologů a novinářů svůj výkon s chůzí po ohni, který byl v Anglii proveden vůbec poprvé. Pozorovatelé měli za úkol otestovat každý aspekt tohoto aktu, včetně Buxových nohou před a po chůzi, aby odhalili jakýkoli druh podvodu, který by mohl být ve hře.

 

 

Viz fotografii ze sbírky Getty Images: Vědci z Londýnské univerzity zkoumají v roce 1935 fenomén chůze po ohni s indickou krabicí Kuda Box.

(Foto: Daily Mirror/Mirrorpix via Getty Images)
Kuda Bux předvádí ohnivou chůzi v roce 1935.

Byla vykopána jáma a naplněna dřevěnými poleny, dřevěným uhlím, parafínem a novinami, které byly zapáleny. O několik hodin později se Bux prošel po žhnoucí ohnivé jámě ne jednou, ale čtyřikrát. „Na nohou neměl ani náznak puchýře“, poznamenal Price ve své knize Confessions of a Ghost-hunter (Zpověď lovce duchů).
O devět dní později a za přítomnosti dalších pozorovatelů přešel Bux dvakrát přes ohniště rozpálené natolik, že by roztavilo ocel. Ale i tentokrát zůstala Buxova chodidla nepoškozená, což Price přivedlo k hypotéze, že „existuje nějaký nejasný vztah mezi fyzickými a duševními silami, který mu pomáhá být imunní vůči zraněním“, píše pan Zubrzycki.

V onom už zmíněném rozhovoru s Dahlem měl Bux tvrdit, že přežil procházky ohněm díky tomu, že se „soustředil do té míry, že jsem neviděl nic jiného než oheň a oheň byl studený“.
Tvrdil, že tento „vnitřní smysl pro vidění“ mu také pomáhal provádět jeho výkony „rentgenového vidění“ a že tento smysl zdokonalil „koncentrací vědomé mysli“ pomocí cvičení, která ho naučil jogín, když byl teenager.
Ty spočívaly v tom, že se díval na černou skvrnu plamene svíčky, dokud „všechno kolem něj nezmizelo“ a on nemohl plně vizualizovat tvář osoby, kterou miloval nejvíce - svého bratra.

 

 

Když Bux po léta každý večer tímto způsobem cvičil se svíčkou, uvědomil si ve svých 24 letech, že když zavře oči a na něco se soustředí, „vidím matně, nejasně obrys předmětu, na který se dívám“.

V 28 letech už prý dokázal se zavázanýma očima číst knihu.

Kuda Bux ve filmu produkce British Pathé:
Lékaři kvůli testu zavazují Buxovi obvazy kolem obličeje.

Buxova tvrzení nezůstala bez odezvy.

Proto někteří z těch, kteří studovali jeho takzvaný rentgenové zrakové schopnosti, došli i k závěru, že kouká po stranách nosu, říká Caitlyn Renee Millerová, která o Buxových dispozich napsala odbornou práci.

Na jeho popularitě ovšem i takovéto posudky nicméně neubraly.

Vždyť na jeho představení se nadále hrnuly tisíce diváků a tisk ho označoval za „zázrak století“ a „osmý div světa“, poznamenává kouzelník Bill Larsen v článku v magazínu Genii.
Bux se objevil v první televizní epizodě pořadu Ripley's Believe It Or Not a měl dokonce vlastní televizní pořad: Kuda Bux, hinduistický mystik.
Buxovo vystoupení byla natolik přesvědčivá, že lidé uvěřili, že skutečně „vidí bez zraku“. Booth napsal o tom, jak jedno z Buxových tvrzení, které se hojně opakovalo v tisku, vedlo ke zděšení tří umělkyň, které měly vystoupit na jednom z Buxových představení.

Bux totiž kdesi tvrdil, že se cvičil v jeho dovednostech i pohledem skrze cihlové zdi, což vedlo k tomu, že ženy požadovaly šatny daleko od Buxe.

„Mezi námi a Kudou Buxem je jen jedna cihlová zeď,“ stěžovaly si jako sudičky ony tři umělkyně.

Nakonec opustil Londýn a přestěhoval se do USA, kde údajně pokračoval ve vystupování, mimo jiné i ve slavném hollywoodském klubu Magic Castle.

 

 

(Kde ho jako kluk mohl vidět i Wes Anderson, narozen 1. května 1969, přičiňuji se poznámkou coby letmý korektor, když Kuda Bux zemřel jako pětasedmdesátiletý v Hollywoodu, Los Angeles, California, United States, 5. února 1981, když Texasanu Wesu Andersonovi se končil interval dvanáctého roku jeho života.

Zatímco mi bylo tenkrát 34, a o tomto tématu jsem naprosto nic nevěděl, a navíc, jako tehdy scenárista animovaných filmů i čtenář knížek spisovatele Roalda Dahla, je opravdu i dodnes trestuhodně tenkrát minul.

Divu ovšem není, a neomlouvá mne, byť mystik Kuda Bux na jeho cestách světem Československo nikdy nenavštívil.

 

Roald Dahl, The Amazing Eyes of Kuda Bux, Argosy magazine, July 1952  – – –  má-li kdo přístup, mohl by přeložit.

 

Poslední bod této mé příležitostné zcela okrajové letmé poznámky činí povzdech, jenž poukazuje na důvod mnoha desetiletími se táhnoucí oné prachbídné úrovně zdejší kinematografie: když jakoby všichni zdejší měli zraky, zcela už degenerativně nevidoucí jako jeskynních macarátů, nejenom jakoby obaleny neprodyšnými olověnými fóliemi – ale nadto polévkovými lžícemi vylouplé z důlků.

Přitom bez ohledu na to, zdali se v případě takovýchto nevidoucích jedná o diváky, tedy zákazníky a konzumenty – anebo i bezprostředně přímé výrobce, včetně například hereček.

V prostředí takovýchto zevních fyziognomických obličejových parametrů totiž opravdu nelze film jako cosi vizuálně ušlechtilého natočit.)

 

---