Oldřich a Oř

Podíval se na mě za hřbetem zbědovaného oře. Leskly se mu oči září chtivosti. Na tento pohled, který nikdy nehodlám vytěsnit z mysli, jsem mu odvětil laděným nebojácným vzezřením. Kůň nejdříve zafrkal, zamával svým ohonem a na zem začaly padat smrduté fekální koblihy. 

Oldřich se podíval na Oře. 

Cítím její vůni, pomyslel si – nikoliv těch koblih, ale těch starých chvil, které už nikdy nenastanou. Oldřich během tohoto momentu zasněně upadal do roztodivného transu. Vylučoval své vědomí Já a vylučoval-z nohavic mu stékal nekonečný proud moči a cestu začala lemovat hustá stolice. 

Oldřich si toho byl již dávno vědom a s Ořem jednal jako se součástí sama sebe. 

Vnímal ho jako danou chtivost fekální vznešené beznadějnosti.  

Zem se začala chvět pod údery koňské artilérie-opět, hřmění prázdnoty. 

Pobídl Oře a cvalem postupoval k naplnění vyprázdněnosti. 

Jeli vpřed, ačkoliv nebylo kam. 

Být jednou mnich, zadumal se při pohledu na všechny ty sračky kolem.  

Strávit roky v klášteře a být obklopen těmi hovny všech svatých, co po sobě zanechali určitě jen ty zbožné exkrementy. 

 Vlastně mnich bych být nikdy nechtěl, dokončil myšlenku, přičemž nevěděl, zda lže sám sobě nebo tomu čtyřnohému stvoření pod ním.  

Jediné, co věděl je to, že už samotné vylučování mu způsobuje úlevu a naplnění nikdy nebylo takové, jak se vždycky zdálo. Pouhá úleva mu dávala síly pokračovat s Ořem dál. Skutečnost, že během vylučování nemyslel zároveň již na to, kdy bude naplněn, byla pro Oldřicha vznešenost, fekální vznešenost nad tím že si toto přiznat je dokonce snesitelné.