Metro, sakra!

Metro, sakra!

Sakra, proč to zase už nejede!
Je špička všedního dne, ale metro si asi hraje na prázdninovou nedělní půlnoc, nebo co…

Ani žádný hlášení, co jako… Jestli máme jít pěšky, nebo jet tramvají, nebo…

 Nóóó, konečně!
Jo, a až teď něco tlampají – když přijíždí vlak a není vůbec nic rozumět…

 Hm, hlavně, že už je to tady!

 A, hele, jak to, že když to tak dlouho nejelo, tak je vagón skoro prázdný?
Tedy až na ty trouby, co stojej u dveří…

 „Pardon, mohla bych projít?“
—
„Haló, pane, můžu projít dále do vozu?“
—
„Tak, kruci, uhněte! Stojíte tady jak tvrdý Y a ve voze je volno.
Já se tu kvůli vám nehodlám sulcovat u dveří!“
––

Prodrala jsem se okolo toho blba do vozu.
Při tom jsem do něj „náhodou“ šťouchla.
Ale byl jak plastovej… Pevnej a pružnej. Ani brvou nehnul.
Je to možný? Že by nějakej nabušenej sportsman?
No, hlavně, že už sedím.
Hele, a co támhleta slečna u dalších dveří?
Taky tam stojí jak Káča u fary.
Bude Pavlák, to jsem zvědavá, co bude dělat, až se sem pohrnou lidi…
No, už se otvíraj dveře…
Ze stanice je slyšet nějaký hlásání…
Není moc rozumět, až teď!
„… souprava není určena k přepravě cestujících.“

Cože? Vždyť jsou tady lidi. I já jsem nastoupila!

„Héj, slečno – no, vy, vy u těch dveří! Kde jste nastoupila? Kam jedete?
Jak to, že prej souprava není určena pro cestující…?
Dyk s ní jedete, né!?“

Vona je snad taky hluchá, nebo co!
Raději k ní dojdu.

„Slečno, slyšíte mě?“

Ani se nehne…
Pokládám jí ruku na holé rameno a snažím se s ní trochu zatřást,
aby mě začala konečně vnímat.
Na dotek je pevná, pružná a – studená!
Vona není živá! Je to figurína…

Dalšími stanicemi již jen projíždíme…