Setkání

On utrácel tu noc život

jako stříbro rostoucí na stromech

A ona zase dumala nad tím

co tím otec vlastně myslel

když u večeře pronesl:

„Jsi zrcadlem mých stínů,“

než nadobro odjel do Afriky

přimlouvat se za spásu sirotků

A dnes tam venku stála

vrostlá mezi chodníky

jako ta nejsladší opuncie

A on přijel, ani nezastavil—

jen ze sebe skrze okénko

elegantně vydral

„Za padesát?“

Koutky se jí zatřásly

jak se třese měsíc v lednu

Že prý: „Za padesát? By to šlo…“

šeptla a

nastoupila k němu