Probuzená

Říká, že už to tak dál nejde a že mě má rád, ale nemůže mi pomoct. Usmívám se, nevzpomínám si na všechny slova, ale souhlasím. Probudím se na posteli. Nejsem spoutaná, ale cítím na posteli pouta na ruce a nohy. V místnosti s jinou osobou, sedí a něco si povídá sama pro sebe. Nevím kde jsem, ale brzy zjistím, že jsou dveře zamčené, ale za to je otevřené okno dokořán. Je teplo, svítí sluníčko a do pokoje létají vosy. Přisunuju k nim ruce. Za zamčenými dveřmi poklekám a rychle odříkávám desatero.

Nevím, jak dlouho tu jsem. Možná jenom pár hodin, možná dní. Kdy jsem byla naposledy na toaletě? Proč vlastně tuto nutnou potřebu vůbec neřeším? Nevzpomínám si. Důležité a samozřejmé věci přestaly být důležité a samozřejmé. Všechno je jinak.

Osobě, která je se mnou na pokoji nic neříkám, ale pozoruje mě. A mě je to úplně fuk.

-

Doprovází mě k velké televizní obrazovce. Jsou před ní křesílka a tam sedí asi třicet osob. Někomu brání v pohybu. Nedokážu zachytit, co se vlastě stalo. Nic mi nedává smysl. Nevím, proč a kde jsem, ale poslušně zůstanu stát na místě, když mi to sestra řekne. Čekám několik minut, pak mi ukazují skříňku, do které si mohu dát věci z tašky. Pár toaletních papírů, ty jsou prý důležité a pak vložky, zubní kartáček a pasta, hřeben. Dovídám se, že tu nejsou vhodné kontaktní čočky, jenomže já je právě teď chci nosit a nosím, k nevůli sester a lékařky. Nijak zvlášť mi to ale nezakazují, tak je nosím dál.

Den a noc. Tak tady plynou dny. Ráno se sprchujeme, hlava na hlavě, čistíme zuby, pak je snídaně, na kterou se těším. Mám tady větší hlad. Asi je to prášky, na kterou stojíme frontu. Řekneme jméno, dají nám do rukou prášek, někomu víc, někomu zasypou celou dlaň. Polkneme je a pak musíme vypláznout jazyk. Po prvé nechápu proč, ale když na tom trvají, taky to tak udělám a pak si zvyknu a beru to jako samozřejmost.

Jsou tady zamčené pokoje až do večera. Po večeři už čekám, jak na smilování, kdy pokoje odemknou. Jsem tak unavená. Dveře jsou neprůhledné, kromě takového zvláštního kukátka. Přijde mi fascinující, po dnech, které tu uplynou mi zdomácní. Ne pokoj, ale právě to kukátko. Je mi něčím milé a uklidňující. Je taky jiné a zvláštní.

Lékařka mluví o tom, že jsem manžela napadla. A že je má nemoc závažná, abych si to uvědomila. Nevzpomínám si na to, jsem překvapená. Jak napadla? (Proboha!) Prý jsem mu dala facku. Musím se přiznat, že se mi trochu ulevilo. Facku. Já v představách měla nože. Bože.