Už s tebou nemůžu dál hrát

synku můj

už s tebou nemůžu dál hrát

už si ani nezavážu boty

záda mám ztuhlý jako Petr Bezruč

bolest mi vystřeluje do nohou

pravou ruku už skoro nezvednu

and I cannot take it anymore

hráli jsme spolu v tropických zahradách s výhledem na moře

hráli jsme spolu v průhledných nafukovačkách, kde ti přimrzá tričko k tělu

hráli jsme spolu na španělských sídlištích (en canchas con grietas)

hráli jsme spolu ve vypelichanejch hotelech mezi rozlitou limonádou

hráli jsme spolu pod spalujícím sluncem v nadhlavníku

hráli jsme spolu v ranním dešti, když celé město ještě spalo

hráli jsme spolu když už nebylo vidět na krok a lidi jenom kroutili hlavama

but I cannot take it anymore

synku můj

červen 2025

Summary generated by AI:

This poem captures the poignant reflections of an elderly speaker who acknowledges their physical decline and inability to continue playing a game, addressing a "son" figure. The speaker vividly describes their ailments, including stiff back, leg pain, and a nearly unusable right arm, leading to the repeated refrain of "I cannot take it anymore." Despite these struggles, the poem then shifts to reminiscences of their shared past playing experiences, spanning diverse and often challenging locations, from tropical gardens to icy inflatable structures and rain-soaked mornings. Ultimately, the piece conveys a sense of cherished memories contrasting with present physical limitations, as the speaker bids farewell to the game and their playing companion.