Za dny strávené v přítomnosti nejvíce všedních rostlin daroval bych pár kilogramů zlata

Koupil bych ho určitě na dluh. Ale podobný nonsens 
možná příroda mi už milionkrát tajila: "Jsi horší než blázen". 
Určitě se chytá každé naděje tenké jako vlas. V tomto životě 
jsem determinován vším před zrozením, zbrusu novým rodokmenem, 
místem i časem zplození, dobou a tempem světa a hlavně prvními roky života. 
A ona naděje, že se zrodím i jindy a jinde a jinak a přitom zmoudřím, 
že mi ticho lesa už nikdy nepoleze na nervy, existuje. Ve sférách 
vlastní neschopnosti si se středoškolskou matematikou a filozofií 
vše takové přesně spočítat a dokázat se moje šance rovná 
50-ti procentní pravděpodobnosti. Profesor Riedl by mi dal jistě "nedostatečnou". 
Opíjím se tím rohlíkem bez jakékoliv matérie už dlouho. Ostatně, ve hmotu 
jsem přestal věřit úplně a nahradil ji "zkamenělým vědomím". 
A někde na sklonku života, který se stejně vysokou pravděpodobností jako moje nové zrození, 
bude vypadat jako proteklý mezi prsty, hodlám asi přemýšlet o tom, 
jak docela moudré mohlo být sedět a mlčet s nejvíc všedními rostlinami 
a v okamžiku smrti bych zpětně někomu za to klidně koupil pár kilogramů zlata.