Autobus

Autobus

Večer. Opuštěná zastávka košířského autobusu s příznačným názvem „U Lesíka“. Z temnoty masy stromů zaslechnu houkání sovy, nejspíše z čeledi strigidae, tedy nějakého puštíka… Ano, toho, co dal jméno Strize – čarodějnici…

Okna vzdálených vilek jsou většinou potemnělá. V nárazech doléhá severozápadní vítr.
Po nebi plující rozervaná šedá mračna zastiňují a zase rozsvěcují Měsíc jak na divadelní scéně viktoriánského horroru. V dálce štěká pes. Jinak pusto a prázdno.

Autobus mi má jet až skoro za půl hodiny. Poslední v jízdním řádu…

Nekonečné čekání…

Z hloubky zářezu, v němž vedou koleje místní dráhy, se táhle ozval zvuk parní píšťaly… Stále blíže. Slyším supění parního vlaku. Pomalu se vzdaluje a umlká.
A ticho protne další zvuk – jak rozhrkaný motor starého náklaďáku. Shora, od železničního nadjezdu, se blíží žlutavá světla reflektorů. Není to náklaďák. Autobus? Ano! Nahoře nad kabinou sice nebylo číslo, ale spoře osvětlená cedulka s číslem 123 vpravo pod oknem kabiny se přehlédnout nedala. Starý kulatý autobus. Zastavil a se zafuněním se otevřely skládací dveře… I vedle těch byla bílá plechová cedule s číslem 123 a konečnou stanicí KOTLÁŘKA.

Hmmm… Jede dříve, vždyť je teprve půlnoc, a takový oldtimer? Že by DP, kromě historických tramvají na lince 23, provozoval na lince 123 historické autobusy? No, na nic jsem nečekala a nastoupila. Dveře se se zasyčením zavřely, usadila jsem se na polstrované koženkové sedačce a vůz se za mírného kývání vydal na cestu ulicí dolů…

Kotlářka. Vystupuji. Ale… Něco je tu divného… Pouliční osvětlení je sice slabé, ale i tak je vidět kolonie Buďánka v mnohem lepším stavu, než ji znám. V pár oknech se dokonce i svítí!

Mířím na stanici tramvaje. Staniční sloupek? Kulatá lucerna s modrým stínidlem. Čísla linek na kulatých plechových cedulkách. Přijíždí devítka. Číslo září vpravo nad kabinou řidiče v hranaté lucerně. Nad střechou kladka… Ano, je to stará dvouosá pražská tramvaj. Na plechové ceduli pod oknem kabiny nápis HRDLOŘEZY.