Maska

Tak přicházím,
        abych odešel.
Tak odcházím,
        abych vzpomínal
a vzpomínám,
        abych žil a
myslím,
        abych existoval,
                já, který nechci psát báseň,
neboť má formu a forma
                            znamená řád.
A tak píši báseň
        bez formy,
                která má řád,
                         jenž zavrhuje.
        Je mým osudem
                psát o ničem.
A tak píši, já
        - který žiju, ač
                        jsem dávno vyhynul.
Já, romantik v dobách
                                realismu,
brontosaurus v dobách
                                        dravců.
Ptám se tisíckrát,
                        co chcete,
        vy - lidé směšní.
        Vy, jenž se krčíte
                 v krabičce zápalek,
                        jíž říkáte strop.
        Snad jsem už dost
                        dlouho mlčel
                        a
        myslel si, že neumím
mluvit.
        A teď mluvím
                a vy máte strach,
        že neumím myslet.
Píši o ničem,
        sám cizincem všude,
jenž touží po domově,
                 který je přeludem.
Ó, ty přelude,
        zůstaň chvíli...
Nech si masku nasazenou...
Já teď k tobě hovořím,
        jsa předem tebou zklamán
                 a přesto
                        tvůj.
        Stávám se týmž
                         přeludem
                a přece jsem,
        jako je zeď,
o kterou opřen
                 píšu
        a ptám se,
není-li to sen.
Kdesi z dáli
                dýchl smutek.
A já vím, že
                ještě jsem.
Nech si svou masku nasazenou
        přelude, jenž ke mně
                        hovoříš,
        abys mne zmátl.
                 Já ti věřím, i když
vím, že nejsi o nic více,
        než já a přitom
                 o nic míň, než ta zeď.