Smrt si vážně vybírá

Už dlouho jsem se necítila tak blbě.

Dnes ráno jsem se probudila a vůbec mi nebylo dobře. Oči jsem měla opuchlé od pláče a zmatená jsem byla z nočních snů. Večer odešla osůbka, nejdražší osůbka, která mi kdy odešla. Odešla, zemřela. Nadobro. Nemůžu to pořád pochopit. Je mrtvá. Nechala tu jen tři mrňousky sotva narozený. Byla unavená a já o ní měla strach. Ležela vedle nich a dávala jim poslední sbohem. Věděla to. Naposledy je nakrmila a přitiskla k sobě. Když babička běžela k nám a s pláčem volala, že umírá, zastavil se na chvíli život i ve mně. Chtěla jsem jí dát kousek svého. Zmohla jsem se jen na slepý výkřik: „Neeee!“ To nemůže být pravda. Běžela jsem k ní. Proč? Abych jí viděla v posledním okamžiku? Ve smrtelné křeči? Asi ano. Bezvládně ležela a zvracela na podlahu. Věděla, že je konec. Jen já naivně doufala, že je ještě živá, když sebou naposledy škubla a zůstala úplně nehybná. Slzy se mi valily po tváři a valí pořád. Nemůžu se s tím jen tak smířit. Malí drobečkové jen plakali. Nevěděli, že mámu už nemají. Naposledy a ještě stokrát jsem ji pohladila. Chci ji zpátky. Sedla jsem si vedle ní a nechala drobečky schoulené u sebe, aby jim nebyla zima. Co s nimi teď bude? Musíme jim najít mámu. Zachránit aspoň ty nevinné živůtky. Jsou tak krásní. Nezaslouží si nepřežít, když už se jednou dostaly do života. Zemřela mi nejdražší osoba, která mi kdy zemřela. Mám v krku knedlík. Opravdu, tyhle pocity jsem ještě nezažila. Nevěděla jsem, že mi z toho bude tak na nic. Umřel s ní i kousek mě? Nedokážu si představit dny bez ní. Měla jsem ji ráda a povídala si s ní. Byla mi věrná. Ať se vrátí. Prosím. Proč si jen ta smrt vybírá?

---