O šípkovém keři a jetelině

Za sedmero paneláky

a třemi televizními vysílači,

honí se jako draci mraky

na louce kde koníci divý skáčí.

Usedla jsem naň a poslouchala...

Tam kvetl šípek s jetelinou

a z nudy se dali do hovoru

že dni jak voda mezi prsty minou

"Už je konec září jako na potvoru."

A ona nestihla žít...

"O čem to mluvíš růže šípková?"

"Zůstala jsem poupě, bych byla jiná,

měla však jsem žít jak panna maková,

každý den vychutnat jak poslední lok vína."

Je chladno, již nerozkvete...

Jetelina se zarděla v slunce západu,

roztančila se po louce v rytmu vánku,

byla šťastna a měla dobrou náladu,

ještě jednou než skonala v zimním spánku.

Byla i na podzim prostá a krásná...

Panence z máků půvab zmizel, když dospěla,

se sukněmi, jež po větru odpluly,

holá růže se před severákem rozchvěla,

bez semen květy keře usnuly.

Mrazem opadaly a shnily v zemi.