Komunikace

 

Komunikace

 

Země se zachvěla,

ještě jednou a znovu,

prazvláštní skupina v dálce se rozpěla,

když o chloupek unikla hromadnému hrobu.

 

Upřený pohled do dáli,

mlčení se prostře do celého ticha,

bez klopýtnutí, by hrdosti dostáli,

jen někdo bolestí vzádu tiše vzdychá.

 

V tom podivná kometa protíná oblaka

a nebe se zalilo tajemnou září,

svůj zdravý rozum už kdekdo teď oplakal,

dloubat se v hlíně se poměrně daří.

 

Jak šťastný může člověk být,

i když není člověkem,

když nemá šanci klidně žít

ozdoben věčným posměchem,

když nezná touhu ani zklamání,

když nevědomky do očí hrůzu nahání?

 

A přece v naději na lepší svět

obavy překoná zvědavost,

do kraje kam nikdy nebude smět,

s úsměvem vstupuje nezvaný host.

 

Leknutí a mělký nádech,

probouzí se s kudlou v zádech,

s paží zdvihnutou

velitel křičí pal,

psanec s duší netknutou

brousí štíty skal.

 

Tváříme se sebejistě,

že bychom byli bez předsudku

ve stejném čase, na stejném místě

nevztáhli na něj svoji ruku.

 

 

---