---den 072---

máslo.cz

Jsou dny, které proběhnou, nepohladí, nepoškrabou. Člověk si vlastně není jistý, jestli vůbec byly. Nic se v nich nepřihodí, vše jako by se prostě stávalo. Hodiny nějak proklouznou mezi prsty a na dlani nezůstane ani vzpomínka, ani ždibek žití či tlukoucího srdce. A když jdu večer spát, nejsem ani unaven, prostě ulehám jen ze zvyku - pro zítřek, neboť dnešní spánek je zdůvodněn zítřejším vstáváním. Když mám to štěstí (nebo smůlu), že si to uvědomím, sevře se mi žaludek a něco se ve mně vzepře, jak je to strojené. Dneškem nežít pro zítřejší rutinu...

Když přijde takový večer, posmutním. Pak se dám do počítání všech pout, všech ozubených koleček, co mne vlečou bahnem stereotypní šedi, konejšivé jistoty, nenamáhavého průměru. Ptám se sám sebe po svých snech. Rozpačitě nahlížím do chladu minulých dní a probírám jednotlivé. Kdesi uvnitř bolí každý kompromis, každé sklopení hlavy, každá chvíle, před kterou jsem uhnul pohledem.

Právě tyto večery hledám odvahu k dalším nadechnutím, k životu se ctí. Jsou to chvíle, kdy vím. Nakonec usínám pln očekávání zítřka a ...ráno? Ráno už nic necítím, jen v hlavě dohasíná nejasná vzpomínka, kterou si už ani nejsem jist.

---