Když slyším sirénu

Kvílení sirény.

Dívám se za sanitkou.

Řítí se ulicí,

snad právě tenkou nitkou

někomu příběh látá,

a kaluž nekaluž

před kosou smrtky chvátá,

modrá a bílá, modrá,bílá,

majáčkem na střeše krouží,

jak by mě s chutí usvědčila,

Kéž by ta dodávka červenobílá

tady na fleku zastavila

naložila mě na lehátku

a odvezla pryč od všech zmatků

daleko, někam, kde nezní zlé zprávy

nesvírá na plicích, nebolí vprostřed hlavy,

touha a bolesti. Ani stesk tam není,

nepálí svědomí, udřené z nevěry,

neštípou výčitky, nestraší průsery

každý zná řešení, ty, já i moje žena,

aniž by čelily náporu rumu z flašky

anebo po hrstech hltaly divné prášky.

Nikdo tam netrpí pitomou buzerací,

od toho kreténa, co po mě dupe v práci,

nikoho neškrtí mínus na sporožiru,

protože po braní najde tak v kapse díru,

když se mu ve schránce, vždy kolem patnáctého,

sejdou jen složenky a výpis výživného.

Nikomu neškodí a jsou spíš k pousmání,

podrazy politiků a jejich drzé lhaní

okaté tunely, přiblblé telešoty,

Žádný strach o lásku, beznaděj ze samoty,

obavy o děti, bratry či rodiče.

I žádné myšlení.

Na nic a o ničem,

úvahy bolestné a nesmyslné.

Všechno má řešení

a nikdy dvojsmyslné….

…vracím se do reálu

na cestu plnou štěrku.

Tam, o čem vyprávím,

znám jenom jednosměrku,

v níž vozy nekvapí,

nepádí s houkačkami.

Ty jezdí pomalu

a voláme je

sami.