Návrat na Adrien

Vesmírná loď lehce klouzala vesmírem a velice rychle, ale ladně se vzdalovala planetárnímu systému. Byla to rychlá nová loď, nové generace. Šípovitá loď postavená na nejnovějších vesmírných technologiích. Její senzory dosáhly mnoha parseků kolem. Její motory mohly udolat několik desítek světelných let na jediný skok. Její štít by odolal nárazu obrovského meteoritu, ovšem její zbraňový systém by ho odstranil dříve, než by mohl jen ohrozit loď svou nicotnou gravitační vlnou po explozi. Motory postavené na principu antihmotové a antigravitační technologii produkovali množství energie, kterou zpracovávaly všechny možné vymoženosti téhle doby. Doby rozkvětu a kolonizace Galaxie. Nebyla to velká loď. Jen taková malá obchodní loď. Nikdo by nikdy nevěřil čeho všeho je tato hvězdná loď schopná. Nikdy nikdo nevyrobil lepší. Žádný člověk v celé galaxii nemohl tušit co všechno se pod ošuntělým a obyčejným pláštěm lodě ukrývá. Na boku téhle zvláštní lodě, byl vyznačen znak Imperiální konfederace. Nikdo nemohl bránit této lodi v letu. Tím znakem byla naprosto imunní i proti běžným kontrolám ve vesmíru, kterých se v tomto kvadrantu dělo hodně. Na palubě vládlo ticho. Palubní počítač řídil předem naprogramovaný let. Tuto zvláštní, přitom zvenčí naprosto obyčejnou loď, řídil naprosto neobyčejný počítač. Byl to počítač, který umožňoval svému pilotu pomocí speciálnímu systému navázat mentální kontakt s celým ovládáním lodi. Všechny pilotovy smysli se potom znásobily přístroji na palubě lodi. Senzory prodlužovaly zrak, motory pohyb, komunikační hypersystém řeč atd. Ovládání bylo potom tak samozřejmé jako ohnout ruku v lokti. Tento netypický počítač založen na mentální technologii potom dovedl zprostředkovat jakoukoliv myšlenku. Stačilo si pomyslet cokoliv. Hyperskok byl potom samozřejmostí jako přeskakování kaluží či bláta. Pilot měl úplnou volnost přitom počítač propočítával veškeré myšlenky a převáděl je do příkazů lodi. Bylo-li však potřeba zbraní k odstranění nějaké překážky počítač dovedl aktivovat zbraňový systém i bez příkazů pilota. Tento počítač i tato celá loď byla sestrojena roboty. Proto byl počítač naprogramován podle tří zákonů robotiky, které znějí přibližně takto: 1) Robot se nesmí nikdy ublížit člověku, nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo. 2) Robot musí vždy poslechnout příkazů člověka, kromě příkazů, kdy jsou v rozporu se zákonem č.1. 3)Robot musí vždy chránit sám sebe, kromě případů, kdy je to v rozporu se zákonem č.2. Důsledkem těchto tří zákonů je zřejmé, že i kdyby se dělo cokoliv tak se počítač postará o ten nejhladší průběh, nikomu neublíží a nikomu nedopustí aby mu bylo ublíženo. Pilot proto nemusel sedět za ovládacím pultem. S pomocí tohohle počítače nemusel ovládat složité přístroje. Nemusel ani ovládat ten počítač. Vše bylo skonstruováno tak, aby tato loď nebyla příčinou jakékoliv nehody ať už na jakékoliv straně. Pilot však nemohl být v pilotní kabině a svou myslí být napojen na palubní počítač. Nyní byl režim spánku, takže na celé lodi nebylo živáčka. No ono totiž na té lodi jsou jen všeho všudy 2 lidé. Jeden mladý muž – pilot, dobrodruh, fantasta, romantik, psychohistorik … a jedna mladá dívka – specialistka v astronomických vědách, romantička, dobrodružka s orientací ve všech známých oborech vědy….. a ještě něco…byla to velmi pěkná mladá dívka. Oba dva leželi a spali. Tvrdý spánek po tvrdě prožitém dni, který snad neměl konce. Oba dva si zasloužily tenhle již dlouho vysněný odpočinek. Nyní loď uháněla vysokou rychlostí a byla v bezpečí. Palubní počítač změnil směr letu. Nyní byla loď mimo dosah gravitace této sluneční soustavy. Byl nejvyšší čas k manévru na hyperskok. Loď začala ztrácet svou dinamickou rychlost. Počítač dokončil manévr a okolo lodi se třikrát změnilo postavení hvězd. Počítač provedl kaskádovitý hyperskok třetí úrovně. Znamenalo to, že loď udělala 3 hyperskoky. Její vzdálenost od posledního manévru byla nyní 286 světelných let. Počítač uvedl loď znovu do pohybu. Její rychlost byla stabilizována na konstantní rychlost 2 impulzů. Normální přibližovací rychlost k planetárnímu systému. Byl však čas probudit posádku. V místnosti kde spali dva unavení lidé se ozval příjemný hlas palubního počítače. V místnosti se maličko rozzářili stěny atomovým světlem. V místnosti bylo příjemné šero. První se probudil ten mladý muž. Posadil se na kraj postele a protáhl se a při tom zívnul. Pak chvilku koukal nepřítomně a nakonec se zvedl a napřímil. Byl střední postavy, obyčejného vzrůstu s hnědými vlasy a radostným obličejem, který na sobě nechával znát mnoho emocí, hlavně to, že byl ještě rozespalý a trochu unavený. Chtěl odejít, ale pak se otočil na probouzející se mladou ženu a s lehkou samozřejmostí pronesl: „ Ještě si lehni, já se zatím pokusím připravit něco na snídani. A stejnak jsi víc unavená, než já a potřebuješ si ještě odpočinout.“ Dívka nic neřekla a zhroutila se spět do měkkých a vyhřátých pokrývek. Mladík se na ní usmál, to jak uvolněně padla do přikrývek, to ho trochu rozesmálo. Obyčejně by nikdy nedovolila, aby vstal dříve, ale nyní se jí ani nedivil. Jen se opět usmál a opustil místnost. Loď byla perfektně vybavená. Luxusní toaleta, sprcha s teplou čerstvou vodou, která se recyklovala ve zvláštních recyklátorech, tak aby žádný kapka cenné vody ve vesmíru nepřišla nazmar. Snídaně byla automaticky zhotovena v nevelkém přístroji, který připomínal mikrovlnku. V té krabici se utvářela jejich společná snídaně z přesných instrukcí jak má jejich jídlo vypadat a jakou má mít nutriční hodnotu. Za nedlouho již oba mlčky konzumovali velmi chutné jídlo a zapíjeli ho čerstvým mlékem. Mladík sledoval dívku a ona zase jeho. Občas se na sebe usmáli. V místnosti nebylo ticho, hrála příjemná hudba, kterou měli rádi oba dva. Dívka narušila pohodu a zeptala se mladíka: „Andreji, za jak dlouho budeme na Adrienu, už se těším na Daneela.“ a usmála se, jako by si představila radostné vzpomínka na Deneela. „Tak to bych také rád věděl. Odhaduji tak za tři hodiny. Možná za míň. Ale ostatně můžeme se zeptat počítače. Počítači nahlas polohu naší lodi k Adrienu v časových jednotkách.“ Počítač ztlumil hudbu a ohlásil: „Dvě hodiny čtyřicet osm minut k dosažení orbitu“ pak tu hudbu zase zesílil na tu krásnou hlasitost, kterou oba milovali. „No vidíš, ani to nebolelo, nevím proč se vždycky bojíš zeptat se počítače na tak samozřejmou věc jako je doba letu. Víš přeci že je naprogramován aby pomáhal, a ne aby škodil“ Podíval se jí přímo do očí a usmál se na ní jak nejlépe dovedl. „Andreji, když já tě chci nechat mluvit s tím počítačem samotného. Tobě to dělá takovou radost, když mě můžeš ukázat jak šikovně dovedeš z počítače dostat takové náročné informace jako jsou časové údaje.“ naklonila hlavu a jeho úsměv mu opětovala svým. Ten její úsměv ho tolik okouzloval. Ten její úsměv měl tolik rád, a ona to věděla. To byl jediný rozhovor, který zazněl nahlas. Mezi nimi však probíhala živá konverzace jejich myslí. Povídali si tak živě a tak platonicky. Nebylo však slyšet žádný zvuk jejich hlasivek, tento rozhovor probíhal na mentální úrovni. Myšlenky z jednoho mozku byli vysílány do druhého a naopak. Nemohlo dojít k nějakému omylu, kdy jeden pochopí jinak vyřčené slovo, než ten druhý. Živý rozhovor o něčem pěkném probíhal celou dobu co snídali. Celou tu dobu byl prokládán oboustrannými úsměvy na tu druhou stranu stolu. Po snídani Andrej vstal od stolu a přesunul se k palubnímu počítači. Svoje ruce položil na místo, které bylo pečlivě označeno. Citlivá deska počítače analyzovala pomocí rukou mentální napojení. Byl to vždy příjemný pocit napojit se na mentální okruh lodi. Jeho mysl nyní disponovala ohromnou schopností. Mohla kdykoliv přenést loď kamkoliv kam je mohli dopravit hypermotory, mohla vidět jakýkoliv objekt v dosahu senzorů atd. Projel všechny okruhy lodi a zkontroloval její stav. Loď byla v perfektním stavu. Potom se odpojil a promluvil na počítač: „Informuj mě, až budeme v komunikačním dosahu Adrienské stanice.“ Celou tu dobu stála dívka za ním a mlčky vnímala jeho vědomí, když se napojoval na počítač. Netrvalo dlouho a počítač hlásil komunikační frekvenci, na které přicházela zpráva ze stanice. „Na obrazovku“ zazněl Andrejův hlas. Na obrazovce se objevila Daneelova postava. „Přeji příjemný let, krásný den Andreji, doufá, že jsi se dobře vyspal, neměl jsi to jednoduché“ Na Daneelově tváři nebylo znát emocí. Byl to totiž robot. Android, který dovede vyjadřovat emoce, ale jen když opravdu musí. Daneel to většinou nedělá vůbec. „Daneeli, Tobě také. Dlouho jsem tě již neviděl. Jaká je situace?“ „Andreji musím Tě zklamat, je to ještě horší, než jsme předpokládali“ Na všech třech tvářích se vytvořil výraz smutku. Ikdyž tam až doposavaď byla radost. Andrejova slova měla totiž vznam asi tento: „Federace je zničena, není již takové Galaxie, jakou jste znali dříve. Jen strach a utrpení.“

---