Mříže

Mříže

 

Slunce se již chystá na svůj zasloužený odpočinek po vyčerpávajícím dni

A loučí se kupou červánků rozsypaných po nebi.

Poslední paprsky jeho vlídné záře

Pronikají ke mně otvory mříží,

Odráží se v rysech mé smutné tváře

A mé myšlenky hlavu tíží a tíží…

 

Každý den vidím slunce vycházet i zapadat,

Znám nazpaměť jeho úsměv i loučení,

Avšak jak bych měl asi vypadat,

Jeho záře je  pro mě mučení, a tak

Sedím a v rukách svírám ledové mříže vězení,

Studí a brání mně v těšení,

Na další den, na život.

 

Znám měsíc i slunce – jsou to moji jediní přátelé,

Znám jejich království – den i noc.

Šíří se jimi mé volání o pomoc skrz ledové mříže,

Dívám se na svět a vím, že

Ho nikdy nepoznám v jeho plné kráse prozření,

Že nikdy neopustím mé životní vězení, mé trápení.

 

A tak, když zimu vyhání první jarní paprsky,

Či když barvy podzimu loučí se s létem,

Já musím jít svým vlastním světem…sám a sám.

 

Chtěl bych se dostat ven,

Letět jako pták,

Pozdravit slunce i den

Nebo na louce jen tak spát.

Chtěl bych se jednou dotknout sněženky,

Jednou přivítat den,

Chtěl bych přátelům trhat pomněnky,

Chtěl bych vyjít ven.

 

Lásku dávat i brát uměl bych nastokrát, ale…

Jsou tu ty ledové mříže, které brání mi se smát,

Jsou tu ty ledové mříže, které mi život chtějí brát…

 

---