Fifty sérty

Fifty sérty

Zas dni mi stárnou tak nějak pod rukama,

vlastně to tak nechci. Někde jsem četl, že i k tenisu

je třeba minimálně dvou.

Také psali, že vítězství se skládá i z proher, alespoň jednoho

z nás. Je vůbec nutné vzdávat čest poraženým,

když vítěz je zvyklý na triumf?

Ano, je to nutné, aby poražený věděl, proti komu hrál.

Bývá mi dost často k smíchu přirovnávat

život ke sportu, ale až překvapivě často řvu na spoluhráče.

Nejlepší bude, pokud potáhnem alespoň sami v sobě

za jeden provaz.

Asi i tohle budou někde psát.

Věřím tomu.