LOVESTORY 0

PETR

Celej víkend jsem zabíjel čas na chatě.

Byla to jenom taková finta. Ctěný rodičovský mínění totiž znělo, že ve svejch letech potřebuju holku. Můžu za to, že s touhle ideou zrovna nebyla žádná srozuměná? Těžko.

Jenže se mi už nechtělo sledovat fotrovo soucitný pohledy a když se mě tuhle máma snažila pohladit po hlavě, skoro jsem se zvencnul. Doháje, jasně že bych nějakou roštěnkou nepohrdnul, ale prostě zrovna neni žádná na skladě, je tolik těžký to pochopit? 

Tak jsem jim teda nakukal, že mam nějakou právě načatou, v sobotu se přesouvam na chajdu a bacha: V ŽÁDNÝM PŘÍPADĚ nechci nečekaný návštěvy, rodičovskej příjezd by mi mohl zaplašit muj novej objev. Koukli na sebe tak spokojeně, až se mi zvednul žaludek. Fotr na mě mrknul a přihodil radu, ať nezapomenu žádnou drobnost.

"Žádnou drobnost?" zeptal jsem se.

"No... jako třeba ochranu," ošíval se, "víš, co mam na mysli."

Spolkli to prostě přesně tak ochotně, jak skočej na sebevětší pitominu všichni, kdo si něco moc silně přejou. No a rodiče jsou rozhodně zvlášť vhodná sorta ovlivnitelnejch magorů.

Čili tohle je ten vážnej důvod, proč jsem teda trávil sobotní večer ve starým rozvrklaným houpacím křesle a pokoušel se z nudy louskat nějakou prastarou duchařskou ptákovinu. Za oknem pomalu přestával bejt den dnem.

Právě jsem přemejšlel, že pudu zavřít okenice (nemam rád, když mě v noci skrz okno šmíruje lesní tma), když jsem uslyšel rychlý kroky na verandičce a zaklepání na dveře.

Sakra, pitomečkové to nevydrželi a přijeli čmuchat, napadlo mě. Sevřely se mi vnitřnosti. Zvedl jsem se a pomalu šel otevřít.

"Potřebuju schovat, prosím," vyrazila ze sebe naprosto neznámá ženská, která vpadla dovnitř, "nutně potřebuju schovat. Pomůžete mi?"

Zavřel jsem za ní dveře.

Rozhlédla se po místnosti. "Ty jsi tu sám?"

"Jo," zabručel jsem totálně konsternovanej, "sám."

"Pomůžeš mi, prosimtě?" dívala se na mě prosebně. Velice prosebně.

"Jo," řekl jsem, "jasně."

. .. ... .... POKRAČOVÁNÍ .... ... .. .