Schody

Každý máme své schody.. (3. povídka ze souboru \"Kdo jsi?\")

Stával na tomto místě poměrně často. Znal ho velice dobře. Už od dětství sem občas zavítal. Ne zřídka se stávalo, že během svých toulek městem, kamkoliv šel, vždycky skončil tady. Něčím ho to tu přitahovalo. Tak tu stál, jako již mnohokrát, tentokrát bylo ale něco jinak. Něco se změnilo. Vycházelo to z něj samého, ale nějakým způsobem to změnilo i způsob, jakým tohle místo vnímal. Chvíli to neuměl definovat, ale pak najednou si to uvědomil a bylo to tak zřetelné, že se sám sobě divil, že na to nepřišel dřív. Byl odhodlán - to se změnilo.

Rozhlédl se kolem sebe. Rozhlédl se, ale neviděl nic, jen to, co bylo před ním. Mysl se bránila, byla zaměřena jen na jedinou věc, schody. Vypadaly trošku jinak než obvykle, masivní, kamenné, ale zdály se mu drobátko přívětivější než jindy. Zdálo se, že ho zvou. Nemohl odmítnout.

Tak za chvíli na ně vstoupím, pomyslel si, není to nic zvláštního, takových schodů jsem již vyšel v životě tisíce. A přece věděl, že tyhle schody jsou něčím zvláštní. Už se necítil zdaleka tak odhodlán, jeho tajný cíl byl tak blízko a přesto tak daleko. Chviličku přemýšlel o svém dosavadním životě, o těch pár láskách, které prožil. Pamatoval si všechny detaily, některé věci by rád prožil znova, ale teď ho čekalo něco jiného, něco, k čemu se odhodlával celý život.

Tak vstoupil na první schod. Nakonec to nebylo ani tak těžké, schod byl pevný, nízký. Vykročil směle dál. Schody byly hodně dlouhé a vysoké, jejich konec ještě zdaleka nemohl spatřit. Nezajímalo ho ani moc kam vlastně vedou, byl rád, že vedou. Zdálo se mu, že poprvé v jeho životě mají jeho kroky smysl, že někam míří.

Kdyby mohl vnímat něco jiného než schody, cítil by, jak mu fouká chladný večerní vítr do tváří, jak sem doléhá nepříjemný zápach z popelnic, a viděl by těch pár hvězd, které na obloze marně sváděly boj se světly města. Jeho mysl byla ale upřená na jediné. Stoupat výš.

Měl už za sebou asi dvacet schodů, když ho vyrušil otravný zvuk. Ten, který tak bytostně nenáviděl. Zazvonil mu mobil. Normálně by ho poslušně zvedl a věnoval se volajícímu bez ohledu na to, jak nesmyslný je důvod jeho zavolání. Ale dnes ne, dnes je to jinak, dnes jdu a nikdo mě nebude otravovat, blesklo mu hlavou a zvonící mobil přehodil přes okraj schodů. Ještě chvilku ten zvuk slyšel, pak se ozvala dunivá rána a bylo ticho.

Bylo to krásné ticho. To o kterém by se dalo opravdu říct, že léčí. Stejně tak ho těšila samota. Samoty se často bál a přesto se do ní rád schovával, tady však získala náhle nový rozměr. Bylo to jen mezi ním a schody. Jen on a jeho kroky, nikdo, komu by musel něco dokazovat. Dokonce už ani sobě ne, byl se sebou smířen. Stoupal dál a jeho rychlost se zvýšila, jako kdyby za sebou nechal opravdu těžké břímě.

Čím výš stoupal, tím rychleji postupoval. Jeho cílem nebylo vyjít na vrchol schodů, jen po nich jít. Nechtělo se mu ani pomyslet na ten okamžik, kdy to skončí. Kdy bude muset opustit ten milý laskavý pás kamení, naskládaný s takovou pečlivostí. Všechno musí jednou skončit, snad mi zůstanou aspoň vzpomínky. Ty vždycky zůstávají a jsou mnohdy hezčí než byla realita. Do značné míry se jen uklidňoval, ale ze zkušeností tušil, že to ani jinak být nemůže.

Konec přišel rychleji než čekal. Už ho viděl, žádné pokračování, tři schody a konec. Nebo taky začátek, jak se to vezme. Šel pořád dál. Jeho noha vstoupila na poslední schod a pak na rovné prostranství. Rozhlédl se, uviděl sám sebe a pochopil.

---