Stál - jako skála, která mě má chránit - a lhal mi

V momentě, kdy mi řekl, že mám mlčet. Že ode mě nechce slyšet žádné odpovědi, jsem jednoduše pochopil, jak se cítí list podzimního dubu snášející se  k zemi. Vstal jsem po čtyřech hodinách spánku, v devět ráno, s několika promile krve rozpuštěné v alkoholu a dal se do snídaně.

Když jsem se celý předešlý večer upíjel ze strachu z dospělosti, vábila mě myšlenka babího léta, vymetené oblohy a přítulného ovzduší. Jakýmsi dosti zvráceným způsobem jsem se pohyboval po poli za naší chalupou, pozoroval srnky pasoucí se na zorané půdě, káňata lovící ve vyprahlé zemi. Byl tam i můj oblíbený, zamilovaný strom. Jak se mu říká, poutní strom? Stojí uprostřed plání ničeho - plání lidských - a čeká. Někdy si říkám, že jediný smysl jeho života je čekání. A přesto nevypadá tak nasraně jako tehdy ráno můj otec, když mi - city lehce zatíženým - konverzačním tónem oznamoval, že jsem debil. Nemohl jsem nic říct ? a snad to bylo i dobře ? a přece jsem toho měl tolik na srdci. ?Drahý otče, tohle už nebudu snášet. Odcházím.?

Nic jsem neřekl. Stejně jako vlnka řítící se v obležení pěny k pobřeží. Dojedl jsem svůj poslední chleba medem slazený. Poslední sladkou věc, kterou si pamatuji. A se slzami v očích si uvědomil, že mě nemá takového, jakého si přál ? k ježíšku snad. Když matce vyčetl, že mě porodila a někde mezi praním a utíráním prachu, špatně vychovala, odvážil jsem se polknout. Čaj byl teplý a hebký na dotek. Poslední hebká věc, která se mě dotýkala.

Řekl jsem, že je mi to líto. Slova se mi zajíkala v hrdle - snad tím medem, který mi slepil myšlenky. Byla to moje první omluva v životě a byl jsem hrdý, že jsem jí nemusel litoval. ?To mě taky.? Řekl a odjel. Nechal mě stát a přemýšlet na ulici - co jsem za těch dvacet let života posral? Proč? Sakra, proč mi to neřekl dřív. Proč neřekl, že jsem si vybral špatnou cestu. Že to trní, které mi bere šaty, pokožku a nakonec identitu, že to trní se mi nezdá. Je skutečné a nezměkne.

Předstíral jsem? Hrál jsem výčitky svědomí jenom proto, aby odjel? Možná mi ta možnost přišla příhodnější, možná že byl ten brek skutečný a já vážně chtěl jet s ním. Ať byl jaký byl. Byl to můj táta.