Krabice knih

Krabice. Smutná.

U pudlice, noc krutá.

Z oblohy prší, papundekl mokne,

Ještě dvě hodky a krabice zcvokne.

Ulicí klátí se dvě postavy opilé,

Ty vole, krabice ! víko se odkryje.

Zírají na knížky, němí jak kámen,

Vemem to do hospy, těžký to není,

třebas to nějakej chytrej ocení.

Nejistým krokem do hospody míří,

se svým to úlovkem pýchou se pýří.

Literatůra, knihu za bůra.

Štamgasti se zvedají, knihy do ruk berou,

jiní se chechtají, na knihy nemají.

klidně si prohlíží hned svazků pět.

Trošku je namoklá těchto knih sazba,

naštěstí v pořádku písmenek sazba.

Odfoukne pavoučka, hezky se kření,

téhle té knížečky hodně si cení.

Vytahuje peníze, knihu si bere,

Krabice v suchu štěstím si zpívá,

hostinský Kaděra čepuje piva.

Ty co tu zbývají, ať si vezme, kdo chce,

jednu vzal Barnabáš, pásl kdysi ovce.

Knihy se čtou doma, tady se pije,

hostinský hrozí, jináč, že je zbije.

Když však tác vyprázdní, kolem knih kráčí,

ještě pár zbylo, oko k nim stáčí.

Hospoda utichla, stránkami šustí

hostinský u baru, hubení, tlustí.

Krabice vzpomíná na hroznou noc,

víkem se přikrývá, prožila moc.