Cesta do pekel

Den ve dni

Jeden den. Za jeden den , snad za okamžik se mu zhroutila celá jeho filozofie. Filozofie života. Tak ji říkal. Začalo mu vše unikat a nechápal svět kolem sebe, jako kdyby právě vyšel z matčina lůna a začínal ho poznávat znovu. Ten svět, který kdysi on tak horlivě miloval. Znechutila se mu myšlenka, že se zlepší a bojoval proti znehodnocování, proti konzumní společnosti , ale nevyhrál. Zůstal osamocen. Osamocen v černém plášti bez cti, lítosti a strachu. Svět, jako by pomaloučku usínal a on nevěděl jak ho opět probudit do ohnivě planoucí záře. Jak vzplanout oheň znovuobjevení. Byl sám a jeho síla byla takřka rozprášena v popel.

Rozhlížel se kolem sebe a viděl s bídou poskvrněnou krajinu. Vzduch, jenž dýchal byl polapen prachem hořkosti a zármutku hynoucích lidských těl. Viděl jak nelítostně upadá v zapomnění  jeho touha po kráse a jak v zoufalství utíká před smrtí. Smrt, byla v tu chvíli jak stín, který čekal až jej lapí do svých připravených, rozevřených pout. Cesta ven je nyní zatarasena těly mrtvých lidí a jejich vnitřnostmi. Když stál a sledoval co se kolem něj odehrává tak zvolal:

„ Proboha, co se to s námi stalo ? Proč k tomu vůbec došlo ? Vždyť jsme museli snad vědět, že technika nás jednou vyhubí !

Co jsme byli zač ? Kam, kde , co je to kolem nás ? „

Ve kterých zdech se orientovati mám ? Stín už lapil můj dech. Hleny z hrůzou vrhám na zem. Rozhlédl se. A na jakou zem, vždyť nic nevidím ! Oči spálený otcovým žárem. Nohy strhaný, polámaný zemí. Tělo nesu hořce. Bedra zničená moudrostí a srdce ? To už dávno nehraje na bubny větru, vody a slunce. Propadl jsem již dávno hluboko do svých zhotovených jam.

Ach ty ohni, jenž pluješ tmou, řekni své matce, že už zvony verbujou. Přijdu za ní brzy, jen co si uvědomím své činy . Býti stínem bez cti, je vážná věc, ale bíti stíne bez pocty, je už hrozná lež.