Jak Jarda Drlík k Múze přišel

Kocábka vědomí se pohupuje mezi načrtnutými poznámkami a kotvou šourá někde mezi třetím a dvanáctým řádkem.

“Běž už spát !” tužka mi vyletěla z ruky. Úlekem jsem se prudce otočil, pes se rozštěkal a uháněl ke dveřím.

“Tady jsem!” zaklepal mi někdo na vnitřní stranu lebky. Podíval jsem se do sebe a zahlédl svou múzu. Starého dědka, který drží v ruce zapálenou dýmku.Už se ji pro dnešek chystal zhasit.

“Ježíš ty máš nápady takhle mě odtrhnout od psaní!” Zamával jsem poškrábaným papírem před očima. Pes se vrátil a ulehl vedle stolu.

Stařec vzal papír do rukou a četl. “Hele to je dobrý, ale tadyhle máš chybu, a neříkej, že to je ještě syrové. Dej sem tužku.”

Zatímco mi opravoval v textu, prohlížel jsem si jeho vous a vrásky kolem očí. Na sobě stále bílé čisté šaty a přes čelo, kolem bohatých bílých vlasů uvázánu žlutou pentli. Jinak správný chlapík, který dokáže ve správný okamžik z kapsy vytáhnout papírový sýček s fíkama.

Poznal jsem jej tenkrát v noci, když jsem se rozhodl najít si múzu. Už nevím po jaké povídce to bylo, když mi to jeden můj dobrý přítel poradil. A tak jsem se jednou v noci, jakmile jsem usnul, vydal na cestu.

Když řeknu, že to nebylo jako v pohádce, tak budu lhát. Bylo.

Vyšel jsem z domu a šel úplně novou cestou. U řeky jsem natrefil na rozcestí. Zvolil jsem cestu, na které jsem nalezl vytroušená slovesa a kousky přečtených stránek. Samotná cestička byla vydlážděna odpadem ze strouhátek a grafit příjemně křupkal pod nohama. Brzy mě to však dokonale unavilo a lehl jsem si pod strom a usnul.

Stařec položil tužku, usmál se, posadil se do houpacího křesla a začal si znova pěchovat fajfku tabákem. Nohy omotané v bělostných onucích si přeložil přes sebe. Pořád ty stejné, jako když mě tenkráte probudil.

Ze stromu tehdy začaly padat listy. “ Mladíku, pod tímhle stromem nespi. Roste na něm špatná kniha, a zkazila by Ti Tvůj styl.” “Můj styl?”

Aby mne i Vás uchránil od rozespalých dialogů, pověděl mi, že o mě ví takřka všechno. Teda spíše zná to, co jsem napsal. Prý je tím tak nějak živ. Usmál se. “Četl jsem i tvé dopisy.”

Věděl, že potřebuji v téhle slovutné zemi průvodce a vedl mě velkým lesem knih. Každá kniha tady vyroste jako strom a obsah najdete v listech. Docela mně lákalo vylézt na nějaký tenhle počmáraný strom a rozhlédnout se po téhle zemi. Vyšplhal jsem se na nejbližší rozložitý kaštan. Když jsem se v jeho koruně rozhlédl, bylo kolem mne všude širé moře.

Zahlédl jsem jen jakousi bárku s jedním člověkem. K té bárce bylo přivázáno nehybné tělo velké ryby. Jako kdybych tento příběh někdy četl.

Zamyšleně jsem slezl dolů. Nedalo mi to, abych nevylezl na další stromy. I s dalším stromem jsem měl štěstí, vidět pana Einsteina přímo u práce, to může říci málokdo, vlastně nikdo.

Dole pod stromem trpělivě čekal můj Děda. “Na tamten veliký ale nelez. Ten je o Druhé Světové Válce.” Byl to mohutný dub. Byly pod ním ulámané větvě a rozdupané žaludy.

Minuli jsme školně vyhlížející encyklopedický javor a obešli přičaplé slovníky. Přes palouk drobných prvotin jsme vešli do březového lesíka, kde jsme potkali nahrbeného pána. Sbíral napadané listy, na zemi je třídil podle stránek a lepil dohromady. V koši již měl hezkou řádku knih a z lesa vyšlapanou cestičku do hlavní knihovny.

“Někde támhle za horizontem je hudební a malířský kraj. Nikdy jsem tam nebyl, ale hodně jsem o tom slyšel”, prozradil mi můj děd.

Z lesa knih se mi vůbec nechtělo. Chtěl jsem prozkoumat ovocné stromy a pichlavé jehličnany. Jaké na nich mohly být knihy.

Nakonec jsme zkratkou, kolem biblických Baobabů a orientálních palem, došli k zámku ze samých knih. Uprostřed zámecké knihovny seděl na Jiráskově Temnu kníže Román.

Byl vlídný, ale neústupný. “Teď múzy nejsou. Vážně ne. Lidi je stejně nakonec prodávají a chudinky holky..”

Šli jsme do čítárny, kde na stolcích, i na zemi sedělo již více lidí a četlo. Docela mně to pobavilo. Každý z jiné země, jiných způsobů, jiných mravů. Ale všichni seděli a četli.

Vytáhl jsem knihu z regálu a začetl se taky.

Nevím po kolika knihách ve mně začala sílit potřeba něco sám napsat. Z myšlenek mě vyrušilo sklapnutí knihy, vedle mně si čtoucího mladíka. Ten zanadával, odhodil knihu do kouta a odešel. S překvapením jsem zjistil, že jsem v knihovně sám . Z ampliónku se ozvalo, ať se dostavím za knížetem Románem. “Pořád chceš psát?” Opáčil a zakřenil se. Zašel se mnou do skladu múz. V prázdné čekárně bylo všude na stěnách mnoho obrazů a fotografií slavných spisovatelů, básníků. Pod nimi byl na zdi sprejem nastříkaný nečtitelný nápis. Vešli jsme bez zaklepání do velké, světlé ale prázdné místnosti s pryčnami a jedním stolkem s kopretinou ve váze. U stolu seděl jen můj starý známý průvodce. Asi dělá skladníka, nebo bachaře ?

Lžičkou míchal tekutinu v hrnku a něco si pročítal.

Kníže ukázal na starce; “Vždyť jsem říkal, že múzy nemám!”

Tak jsem nafasoval s tajemným úsměvem svého múzáka.

Položil jsem tužku na oprýskaný lak stolu a ohlédl se. Stařík, jakoby o něco mladší, klimbal v křesle a z dýmky mu přestal stoupat lehký dým.