Věčný podzim II

Věčný podzim II

Svobodný, mírný podzim, bez

jediného hlesu, omamující, uklidňující,

ptáš se a pátráš, zaskočen vlastními pohnutkami,

 máš zostřené smysly, vidíš dále, hlouběji,

slyšíš jindy neslyšitelné tóny,

každou změnu v okolí,

vidíš slunce, podivné, mlhavé, váhající

mezi létem a zimou, slábnoucí, krásné a smutné slunce,

uvědomuješ si, že silný žár spaluje a krásná barva

není růžová, ta je pro ty s růžovými brýlemi

    a lesklým kabátem, pod nímž je

  nános špíny za celý život –

To slunce je tak slabé,

v zimě však bude ještě slabší,

ty ale víš, že sníh učiní paprsky

oslnivějšími než v létě, víš i to, že

každý vysoký strom může být snadno

   sražen bleskem, aby mohly

     růst nové, menší..

Víš toho mnoho, svět ti připadá větší,

 čas malicherný,

 lidskost pomíjivá,

 láska naivní a blouznivá,

 hněv zbytečný a směšný,

    samota strašná i nutná,

 osud jako děsivý přízrak,

 který neumí zemřít,

   víš i to, že zítra budeš myslet jinak,

  dokud ti tvá

                    bolest

          nepřipomene,

že ona a duše jsou jediné nekonečné..