KOPRETINA

Na louce v moři kvítek smála se jak nový den
tu spatřil ji krásnou bezejmennou
princ z snové říše vzdušných zámků,
sklonil hrdost, zval kopretinou
dívku s tváří božího anděla. A opojen
podmanivou vůní. MILOVAL…

Hýčkal křehkou nevinnost její a položil by
život svůj za dotyk sametu
lístků okvětních, za rodící se
poupě. Slíbal věčnou chmuru, tu
jež stíní duši stromu v rozletu. A oslepen
kouzlem tajemným. MILOVAL…

Všechny sladké sliby odvál vánek z dědiny.
Na moře. Korálky snů leží na dni.
První sníh padl do citů, srdce
Šeptá modlitbu rosy, zapomnění
a bojuje za sebe a proti sobě. Opuštěn
kopretinou s řezavými trny. MILOVAL...