Dědovi

Milý dědo,

nejdřív ze všeho Ti chci říct, že Tě mám moc a moc ráda, a vždycky mít budu. Já vím, nikdy jsem Ti to neřekla do očí, možná, když jsem byla hodně malá. Myslela jsem si, že to není potřeba říkat, ale teď už si tím tak jistá nejsem.

Taky Ti musím říct, že jsem na Tebe byla často naštvaná, když jsi zdržoval mé návštěvy svým povídáním ze života. Jak ráda bych teď něco slyšela a věř, poslouchala bych třeba celé hodiny.

Byla jsem naštvaná, když se dělo to, co se dělo, zlehčovala jsem to a teď toho lituju. Možná Ti bylo hůř, než jsme si všichni mysleli. Je mi líto, že jsem návštěvy v nemocnici brala jako povinnost, i když bych se nejradši viděla u bazénu. Je mi líto, že jsem kolikrát mamce vyčítala, proč Ti pořád kupuje pivo a čokolády.

Musím Ti říct, že je tu po Tobě strašně smutno. Tak prázdno – v bytě i v srdci. Kolikrát v noci brečím do polštáře a vidím Tě, jak jsi vedl malou holku za ruku, ukazoval jí rybníky, vozil ji na lodičce a vyprávěl jí pověsti o strašidlech. Vzpomínám si i na takové banality, jako když jsi se mnou nechtěl jít do lesa, protože jsem nesnědla oběd, který uvařila babička. A já na Tebe byla tehdy hrozně naštvaná. Vzpomínám si, jak mě při prvním vkročení do Tvého a babiččina letního bytu uvítaly několikery omalovánky ležící na stole. Je to tak dávno…

Ale tohle není tak dávno – vidím Tě sedět v křesle u televize, a pak Tě vidím ležet v nemocnici zabaleného do plínek, ale přesto myslícího a zajímajícího se o vše kolem sebe. Dědo, omlouvám se Ti za všechno, co jsem kdy řekla proti Tobě. Kdyby to bylo možné, chtěla bych, aby ses vrátil. Nejde to, já vím, ale věřím, že se zase jednou uvidíme. Někde tam nahoře. Někdy cítím, jako bys tu byl a myslím si, že mě vidíš. Je mučivá ta nejistota, jestli to jde. Tuhle v noci jsem měla pocit, že Tě slyším šourat se přes pokoj. Jindy jsem se zase přistihla, že na Tebe mluvím. Vím, jsou to mé představy.

Končím svůj dopis a říkám Ti jedno: vždycky jsem Tě měla ráda.

 A babičku taky.