Komu chceš co dát?

Tohle je již dávné a velmi kontroverzní dílo.

„Proboha komu chceš co dávat? Vše už je dýl než jen můžeš být ty!“ řekl mi Ozvěna tak nehnutá, že jí už nelze nic stvořit, Ztuhlo Jako když pohřební kůň vše zastaví a spodním oknem se sype vavřín aby to uviděly děti ty které se nechávají poznat do každého většího davu aby hned přemýšlely jak dát soustrast beze slov ty které věčně ukusují ze špinavého krajíce ulic aby hned přemýšlely jak pak hrát ono sólo tam kde to nejvíc bolí sólo naprasklé víry donošených kostelních věží aby věděly bezelstně neplánovitě a jakkoli ty které netuší. Ačkoliv dech shora spílá už mimo hru Ačkoliv tvoje smrt hlásí už třetí prodloužení (…) Nic proti tobě nemůže svědčit líp: vždyť ty bys ještě dovedl žít ale Kdo bude podílen? Kdo bude usmířen? ptám se: Kdo bude vyvlastněn? …my samotní v hodině dětství první na věčnost hlína sdílná k masu růží kamenem odváděn prázdný ostatek Zeď …od kosti omítka padá střásá tváře. Chtěl poodkročit a zvěstovat - ten dům - přivřená hudba jež pouští z úst ačkoliv puch z huby pach tak těžký že je neudržený že než jej kdo uslyší je spánkem vlečeným v tratolišti bezhlavých už nejsoucích oči ve spodní vodě A znova oni: hrají na rákos jak na harmoniku nádražní budovy jíž znovu rozehrává průvan /a ty říkáš vítr/ Znova vrány ty víc než neštovice za každý nový hrob - tak káva, taková zrnková, že se zastydíš - a znova falus ten pozoun potahuje předkožku hudbě dokud vše nezhasne: …muž vychází na dvůr s černým mrazem …márnice tlustá jako stín… „Už v tom, že svádíš stále tutéž bolest jsi o mnoho větší než pálená jizva nebes vemlouvaná pod kůži.“ řekl ještě Ticho skřípe v rozkrok vlasce udice trhají vyšívání a proud pouští oko tak nejistě neboť Ona: Sedí hledá okraj krve s ohrnutou sukní On: se dívá na ni a čeká až nadejde noc …poslední voda jak tělo hada - penál co se zavře tehdy pozůstalí co můžou mráz kost a rakev tak malá až že se zastydí o velikost pohlaví i když i ohanbí znát tou samou vinou tak že by už také nemohlo jinak /a ruce a lípy a dech už musí stejně/ leč dál ti nejsoucí …hraje hudba a v příští chvíli jež je k nám 0n neustojíš ten pád neboť – kolik by nás takhle muselo aby si takhle vykračoval? …ale vítr se popadá za břicho kopce a vzdorovitě páchne hlínou že ti připomíná tu přezrálou nezletilost hřbitova kterou tys kdysi opuštěn po hladině zvonu procházels a potkal tě rouhající se kristus neboť – to byla jeho první modlitba: modlitba hřbitova na níž se před lety při chuti chmel Procházíš svahem neboť cítíš že se již nic nebude opakovat - zastaví kostel a nasedá 0n 0n po svatém úsloví a s ornátem spasitel ve vychozených botech Oči jako proježděný led ruce na prsou jak krev Jen ta věčnost cítit jako němá… A že spasitel: celý život plival na lidi celý život plival na lidi ale na zemi na zemi nikdy nic Tu hubu jak kuří řiť vytesanou v relikviáři na svaté ostatky - něco vyzvracel a my všichni jako že za vděk z té chvějivé jak ocet stažené - a z každé jeho po výtce řeči vítr na zvon jenž se tak rozkymácel jako že smrt bere balanc balanc na své mrtvé po víku vybídnutí mrtvé mrdající rakev a mrtvé proti duši - jenže taky už ne jen tak neochvějně Ti už nejsoucí už i mizející Poslední hrobní sebral píseň… Níž člověk ještě uvěří, dál dokud kunda hlíny se zavře.

---