Pohádka

     Je ticho, krásné ticho. Kde to jsem? Jsem vůbec? Kde je prostor? Kde je zvuk?

      Jen tehdy bude mír! Až ustanou zvuky, odejdou slova a zůstane jen jedna neměnná tichá duše.

      Nač milovat? Je to vše. Jen čistota opravdové nesobecké lásky může spasit tento svět. Odváží se ale někdo někdy takhle milovat? Jestli ano, bude mu ublíženo, bude zabit. Jeho srdce na dlani se pohybuje v rytmu tepu. Záhy bude ovšem roztrháno na kusy těmi neuvěřitelnými bytostmi, které si na něm báječně pochutnají. Největší hajzlové půjdou první ,suveréně, možná i poběží, aby dostali největší kus. Zasytí se , krknou a půjdou dál. Budou kráčet světem a žrát a žrát. Ti nejmírumilovnější uroní slzu lítosti nad tím srdcem, ale stejně slížou zbytky krve ze silnice.

         Davy se valí, žerou, serou. Ano serou na všechny ostatní.

         Proto chytněme za ruku člověka, kterého milujeme a společně řekněme: " Až tvé srdce bude roztrháno, napiji se krve, která po něm zbyde. Ta mě posílí a dodá sebedůvěru. MILUJI TĚ! "