Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dva dny se schízou

22. 10. 2002
3
0
873

Neděle, telefonní rozhovor Jičín - Praha

“...ten člověk pak zavolal záchranku, která sice asi přijela dost brzy, ale pro ni se prý již nedalo nic dělat.” “To je strašný. A řekli Vám co se přesně stalo?” “Prý dostala infarkt z nějaké obrovské psychické zátěže, a když dopadla na chodník, způsobila ji rána do hlavy krvácení do mozku a po pár minutách následně i smrt.” Marcela si v tu chvíli živě představila jak paní Šochová těžce nese smrt svého dítěte. “Ještě včera večer sem´ s ní mluvila a zdála se mi v pohodě. Já tomu prostě nemůžu uvěřit.” “Já také ne, Marcelko,” po delší odmlce ještě dodal plačtivý hlas na druhé straně telefonního aparátu: “To je vše, co mi o tom řekli.” Marcela se poddala rozrušení a chvíli ze sebe nemohla vypravit ani slovo, pak se trochu probrala a opět začala komunikovat. “Pro Vás to musí být teď hodně těžký. Nemohu pro Vás něco udělat paní Šochová?” “Manžel již vše zařídil. Hned potom, co nám volali z nemocnice, a co se alespoň trochu vzpamatoval, obvolal všechno co je potřeba... kvůli pohřbu... a tak.” “A už víte ... kdy...bude?” “V pondělí dopoledne, což je již vlastně zítra,” paní Šochová si vzdychla, “Přesně v jedenáct hodin, u nás tady v Jičíně.” “Samozřejmě přijedu.” “Budu ráda Marcelko. Také by byla,” žena se opět tklivě rozplakala. Marcela nevěděla co dělat, ani co říct a tak jen naslouchala usedavému pláči. Náhle pláč ustal. “Opravdu budu ráda, když přijedete. Zatím tedy nashledanou Marcelko.” “Slibuju, že přijedu. Nashledanou paní Šochová.”

Dva dny předtím, Praha

“Pavlínko, vstávej. Nejvyšší čas, aby si se stihla umýt a najíst, ještě než půjdeš do školy.” “Samozřejmě maminko. Již vstávám z postele.” Tímto způsobem budila Viktorie Šochová svou Pavlínku den co den. Tedy všední den. Jakmile byl víkend nebo nějaký svátek, kdy ona nemusela do práce a Pavlínka do školy, obměňovala svou větu asi takto: “Pavlínko vstávej. Sluníčko je již nad horami a čeká nás krásný nový den.” To mimochodem říkala i když bylo ošklivo. A Pavlínka den co den poslušně a s radostí vstávala, nehledě na to zda je všední den nebo volno.

Dnes byl pátek a Viktorie se chystala do práce a Pavlínku do školy. Byla již dávno oblečená a přichystaná, když Pavlínka zasedla k snídani. “Jen se pořádně najez. Potřebuješ pořádnou výživu, vždyť jsi přece ve vývinu.” “Ano maminko. Však mám již také hlad.” A Pavlínka se pustila do snídaně, jako by týden nejedla. “Namazala jsem ti také do školy dva chleby s máslem a šunkou, jak to máš ráda.” “Děkuji ti maminko. Jsi moc hodná.” Jakmile Pavlínka dosnídala, vydala se s ní Viktorie na cestu do školy.

Pár metrů od školy se však Viktorie s Pavlínkou ještě zastavila, aby se s ní mohla rozloučit. Takto, to dělávala Viktorie pravidelně. Chtěla svému dítěti dopřát, alespoň pár svobodných kroků. Aby mělo pocit, že nemůže být pořád jen závislé na ní. To byla její filosofie. Vždy se jí na tomto místě také snažila promlouvat do duše, i když sama dobře věděla, že to Pavlínka nepotřebuje. Ovšem za žádnou cenu nechtěla být nezodpovědný rodič a v duchu si říkala, že jí to jistě nijak neuškodí. “Tak buď dneska hodná a přines domů nějaké hezké známky, když to půjde. Budu jen ráda.” “Ano maminko, budu se snažit.” “Já vím. Tak je to dobře.” “S ničím si nedělej starosti a moc se nezatěžuj v práci.” “I ty trumbero,” dojalo Viktorii poněkud dospělácké chování její dcery. “A ty se ve škole dobře bav, ale nezlob a sbírej nové informace, od toho tu právě škola je, víš.” Viktorie pohladila Pavlínku po světlounkých vláscích a ta se na ni roztomile usmála. Chodila do první třídy a při úsměvu bylo patrno, že se jí začal již obměňovat chrup, protože jí chyběly dva přední zuby. “Maminko, zítra je Matěje a začíná pouť. Viď, že tam půjdeme!?” Viktorie by nejraději řekla, že ne, ale nechtěla ji zklamat a tak ze sebe spěšně vyhrkla: “Ale to víš, že ano. Už jsem ti to přece minulý týden slíbila.” a oplatila dceři úsměv. “Vyrazíme zítra dříve, aby jsi mohla stihnout vyzkoušet všechny atrakce.” “Už se moc těším.” “Tak to je dobře, ale teď již utíkej do školy nebo ještě přijdeš pozdě.” “Už běžím. Ahoj.” “Ahoj.” Viktorie se koukala za Pavlínkou dokud nevešla do školy. Ještě jí zamávala, otočila se na podpatku a běžela do práce.

Přestože Viktorie přišla včas, všechny kolegyně tam již byly. Seděly tam jako slepice v kurníku a kvokaly si drby. Viktorie pracovala v sekretariátu Ministerstva práce a sociálních věcí. Bylo jich tam celkem dvanáct, ale ani s jednou se za ty čtyři roky, co tam pracovala, nějak nedokázala skamarádit. Žádné z nich se jako kamarádka nehodila, a ani ona sama v těch ostatních nenašla pražádného zalíbení. Ovšem slušnost se v kolektivu stejně zachovávala. Ráno se pozdravily. V poledne si občas společně došly na kafe nebo něco malého k jídlu a na konci pracovní doby se zas slušně rozloučily. Nejinak tomu bylo i dnes.

Pár minut před koncem práce jí zavolala přítelkyně, se kterou se přátelila již od dětství. “Ahoj Viky.” “Čau Marcelo.” “Jak se ti vede? Už dlouho jsem tě neslyšela. Naposled minulý pátek. Proč jses´ neozvala?” “Ale, měla jsem nějak moc práce. Vždyť to sama znáš.” “Jo, asi jo. A nemáš ty náhodou někoho?” “Prosím tě dej pokoj. Ještě si na krk uvázat chlapa.” “No co, myslím, že by ti to jen prospělo. Chce to positivní přístup.” “Fhn, to tak. Podívej co s tebou dělá ten tvůj. Občas ti nějakou střihne, a tomuhle chceš říkat positivní přístup?” Viktorie si bolestně uvědomila, že nakousla něco, čeho se nejspíš vůbec neměla dotýkat. Na druhé straně aparátu se rozprostřelo chvilkové, ale zato hluboké ticho. “A jak se vůbec vede tobě.” pokračovala Viky, jako by nic, dál v konverzaci. “Ale to víš... no celkem dobře.” odpověděla poněkud sklesleji Marcela, ale záhy dodala opět již jasnějším a nadšenějším hlasem: “Tak mě napadlo, jestli bys večer nechtěla přijít. Děláme takovej´ menší rozlučkovej´ večírek. Odjíždíme s Filipem v pondělí večer na dva roky do Austrálie jak víš, a tak jsme se chtěli rozloučit se všema našima kamarádama. Stihneme to ale bohužel jen tady v Praze a tak bys zastupovala náš rodnej Jičín jen ty, nepočítám-li sebe.” “To víš, že bych ráda přišla, ale...” “Žádný “ale”. Prostě dneska v šest hodin doraz. Přece si nenecháš ujít rozloučení se mnou. I když se to nezdá, dva roky jsou dlouhá doba.” “Tak dobře v šest u vás.” “Tak platí. A s někým tě seznámím. Tak se těš.” “To ať tě ani nenapadne. Víš přece, že se od té doby, co mi zabili Karla v Jugoslávii, mužskejm vyhýbám.” “Právě proto tě chci s někým seznámit. Uvidíme se v šest. Měj se.” “No fajn. Ty taky. Čau.” Viky poněkud nesouhlasně, ale částečně resignovaně, ukončila hovor.

Stačila zavěsit těsně předtím, než vstoupil nadřízený. Obhlédl si pracoviště. Vznešeně se zatvářil a popřál všem hezký víkend. Jakmile se za ním zaklaply dveře, nastal na pracovišti naprostý zmatek. Všechny administrativní pracovnice popadly své věci, jakž takž poklidily poházené věci po stolech a vypálily z práce vstříc volnému víkendu. Jen Viktorie nikam nepospíchala a ještě si dodělávala nějaké resty. Asi za čtvrthodiny se také sbalila a bez velkého spěchu opustila kancelář i ona. Při cestě domů něco málo nakoupila a dokonce se jí povedlo sehnat také nějakou blbůstku, kterou chtěla věnovat Marcele na cestu. Došla domů, převlékla se do něčeho vhodnějšího na večer a kolem půl šesté vyrazila na večírek. “To jsem ráda, žes´ přišla.” přivítala ji Marcela.

Večer se rozjel docela dobře. Vládla užvaněná atmosféra, protkaná všelijakými tanečními rytmy, zejména džezem, protože ten Filip s Marcelou milovali. Celkem bylo pozváno deset osob, takže ani Viktorie se nemusela cítit lichá. Jí to však bylo stejně jedno, jelikož se většinu večera neustále pohybovala v Marcelině blízkosti a stále s ní mluvila a mluvila.

I přes její protesty a prosby ji Marcela seznámila s Lukášem. Viktorie usoudila, že jeho vzhled sice není vůbec špatný, ale že on sám je poněkud přechytralý a děsně nudný. Pořád se také něčím vytahoval, což jí vyloženě lezlo na nervy. U stolu si sice k její hrůze přisedl vedle ní, ale rozhodla se to přečkat a vytrvala. “Marcela mi o tobě říkala, že tu žiješ sama.” “Opravdu? Mně o tobě neříkala nic.” “Tos´ o hodně přišla.” “To jistě.” “Taky mi říkala, že pracuješ na ministerstvu.” “Hm,” pokývala Viktorie souhlasně hlavou a ironicky dodala: “To není tajemství. No, tak co o mně víš ještě zajímavého?” “Víc už myslím nic. Jen, že se znáte s Marčou v podstatě od kolébky, a do Prahy jste odešly z Jičína společně.” “Tak to víš o mě hodně. A říkala ti taky, že jsem blázen?” Lukáš se pobaveně zasmál. “Ne. To tedy ne.” “Vidím, že se dobře bavíš, ale je to pravda. Nebo aspoň byla. Když jsem byla v blázinci,” Viky se zatvářila vážně. “Jen povídej, to mě zajímá.” Viktorie měla silné tušení, že si z ní Lukáš jen utahuje a tak mu jen odsekla odpověď: “Nejsem žádný dobrodružný román, tak si nech zajít chuť.” “Tak promiň, jen jsem se zeptal.” “To je v pořádku.” “Určitě? Nějak se netváříš, že by to byla pravda.” “Když si půjdeš po svym, tak to bude stoprocentně v pořádku.” Viktorie se na Lukáše trochu popudlivě zatvářila a on raději ztichnul a po zbytek večera s ní již nepromluvil.

K večeři pak byla podomácku uvařená čína, jak ji umí jedině Filip a všem velmi chutnalo. Jako první z hostí odcházel Lukáš. Mohlo být něco kolem desáté hodiny. Omluvil se jásající společnosti, že prý má zítra squashový zápas se svým ředitelem, a že prý kvůli tomu musí brzy ráno vstávat. Když to Viktorie uslyšela, od srdce si oddechla.

Lukáše ke dveřím šla vyprovodit Marcela, která s ním chtěla ještě něco probrat. “Tak co jak se ti líbí?” “No, tak nevypadá špatně, ale ...” “Co ale? Lidi, vy mě s tímhle slovíčkem štvete.” “Víš nezlob se, ale zdá se mi nějaká divná.” “Tobě prostě vadí, že ti Viky nevěnovala takovou pozornost na jakou si zvyklej, co?” Lukáš zkroutil ústa ve výraz a la ”co si o mě myslíš?” a dodal: “Jo určitě. Ale spíš se mi nezdá něco na jejím chování a těch řečech, co vede.” Marcela se podivila, “Co tím myslíš?” “No začala mi říkat něco o nějakym blázinci a pak mě za to ještě vynadala, jako bych s tím začal já.” “Aha, tohle.” “Co znamená “aha tohle”? Že bys mi přeci něco zapomněla říct?” “No víš, nejspíš ti do toho nic není, ale...” Lukáš se napřímil a čekal, co z Marcely vyleze, když tak slibně začala. Pak si ale najednou všiml změny v jejím chování. “Koukni, stejně jste si očividně nepadli do oka, takže na to zapomeň.” nevěrohodně se pousmála a nenápadně ho vystrkala ze dveří ven. “Tak se mějte s Filipem dobře, a nezapomeňte mi občas dát vědět, že žijete.” “Jasně, neboj. Tvůj telefon máme. Čau a díky, že jsi přišel.” “Čau.” Marcela za ním zavřela dveře a vrátila se zpět k ostatním.

Asi v jedenáct hodin se celá společnost rozešla. Někteří střízlivější než druzí, ale většina v dobré náladě. Předtím, než odešla i Viktorie, stačila ji Marcela ještě odchytit na krátký rozhovor, který nechtěla, aby slyšeli ostatní. “Co mi ještě chceš tak důležitého říct? Vždyť jsme spolu mluvily skoro celý večer.” “Jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli jsi v pohodě.” “Proč bych neměla být?” “Já jen, že mi Lukáš říkal, že jsi se mu zmiňovala o blázinci.” Viktorie se při posledním slovu trochu ošila. “No, jo. Ujelo mi to. Chtěla jsem ho trošku postrašit, aby mě nechal na pokoji.” “Tak to se ti myslim povedlo. On se ti opravdu tak moc nezamlouval?” “Prostě mi na něm něco nesedělo. Nic pro mě.” Viktorie se nervózně kousla do rtu, “Ale tys´ mu o tom nic neřekla, že ne?” “Nebudu to tady přece bez tvého dovolení jen tak roztrubovat.” “Díky, to se mi ulevilo.” “A stejně se nemáš za co stydět. Všichni se tam můžeme jednou octnout. A nemusíme k tomu mít ani tak dobrý důvod jako jsi měla ty.” Marcela si všimla, že Viky upadá do deprese. “Promiň, nechtěla jsem ti to připomínat.” “To je dobrý. Je to už dávno pryč,” Viky Marcele k odpovědi připojila i smutný úsměv.

Když Viktorie po půlnoci dorazila domů, byla tak unavená, že usnula v posteli oblečená a zůstala tam tak, až do rána. Nebyla totiž nijak zvlášť zvyklá ponocovat. Ovšem na druhou stranu zase byla celkem ranní ptáče a vůbec ji nevadilo sem tam si přivstat.

Když se tedy ráno vzbudila, docela svižně vstala a uvařila si kafe. Pak na ní ale zase dolehla jakási špatná nálada a chvíli jen tak sama chytala v kuchyni lelky. Po jejich “dochytání” se jí zase nějak nálada zlepšila a tak si udělala něco výživného k snídani a dala si dlouhou sprchu. Snažila si dodat odvahy a chuti k tomu, aby šla na pouť. Kolem desáté hodiny, již byla oblečena a konečně odhodlána vyrazit na matějskou. Zaklepala proto na trám a příjemným altem zavolala: “Pavlínko vstávej. Sluníčko je již nad horami a čeká nás krásný nový den.” “Ano maminko již vstávám.” “Dnes jdeme na pouť. Nezapomněla jsi?” “Jak bych mohla maminko? Těším se na to již přes týden. Hned budu hotova.” Pavlínka se rychle, ale přesto důkladně umyla a oblékla. K potěšení Viktorie snědla s chutí celou snídani čítající domácí vánočku s máslem a hrnec teplého čaje. Jakmile tedy byly obě dvě najedeny, vyrazily na pouť.

Přestože byla docela zima a sem tam spadlo pár vloček sněhu, byly na pouti davy lidí. Viktorie s Pavlínkou procházely kolem atrakcí a jakmile na nějakou malá chtěla jít, koupila jí lístek a ona na ni šla. Asi po čtyřech až pěti hodinách neustálého přecházení od jedné atrakce k druhé, přičemž Pavlínka vynechala jen málokterou, obrátila se na ní Viktorie s trochu naléhavou otázkou a prosbou v očích: “Nejsi již z toho unavená, Pavlínko?” “Ne, maminko. Ale tebe to tu již nebaví, viď?” koukla se Pavlínka kritickýma očima na Viktorii. Ta trochu bojácně pokývala hlavou, že má bohužel pravdu. “Tak mě prosím nech jít ještě na poslední atrakci, na velký řetízák. Ještě nikdy jsem na něm nejela. A potom půjdeme opravdu domů.” “Tak platí. Jdeme k řetízáku. Myslím, že se na něm již můžeš svést. Snad jsi dost veliká abys nevypadla.” Pavlínka radostí před Viktorií poskočila a táhla ji sebou k velkému řetízkovému kolotoči.

Viktorie z této atrakce nikdy neměla dobrý pocit. Když se na ni jako malá párkrát svezla, vždy se jí zamotala hlava a udělalo špatně. Ovšem Pavlínce nechtěla bránit v ničem, co může dobrovolně, legálně vyzkoušet, a tak ji svými špatnými zkušenostmi nezatěžovala a nechala ji, aby tam šla. U kasy jí koupila lístek a na schodech ke kolotoči jí jej podala, “Buď opatrná.” “Neboj se maminko,” Pavlínka dala Viktorii polibek na tvář a upalovala si sednout. Viktorie trochu poodstoupila od schůdků, ale nespouštěla z dítěte oči. Pavlínka se se svým sedátkem zatočila a zamávala Viktorii. Ta jí zamávání opětovala. Z reprobeden se ozvaly první tóny nejnovějšího hitu a kolotoč se dal do pohybu. Točil se stále rychleji a rychleji. Pavlínka mávala ručičkama na všechny strany, až ji Viktorie ani nestačila očima sledovat. Náhle Viktorie uslyšela jakoby něco prasklo a uviděla jak se na ni řítí utržené sedátko z kolotoče s její dcerou. V tu chvíli ji chtěla zachytit, protože dostala hrozný strach o její život. Jakmile ucítila náraz sedátka s dítětem na svou hruď, udělalo se jí velice špatně, ztratila rovnováhu a padla celou vahou zády na chodník. S pádem ztratila i vědomí.

Kolemstojící lidé se k ní nahrnuli a všichni ji obstoupili. Ležela na chodníku uprostřed nich v bezvědomí. Koukali na ni jako na nějaký druh hypnotického divadelního představení. Nikdo neviděl žádný vnější důvod, kvůli kterému sebou ta osoba švihla na zem. Konečně se jeden muž z davu probral do reality a pokusil se nahmatat Viktorii puls. Ostatní zůstávali stále jako očarováni. “Ještě žije, ale zavolejte někdo proboha rychle doktora...asi to bude infarkt,” zakřičel muž velmi hlasitě.

Člověk, kterému patřil řetízkový kolotoč, u něhož se Viktorie skácela, sice vůbec nepostřehl, co se v hloučku lidí před ním stojících, stalo, ale přesto pohotově sáhl do kapsy své kožené bundy a vytáhl mobil ...

Pondělí dopoledne, na hřbitově v Jičíně

Asi pět minut před jedenáctou se vydali manželé Šochovi doprovodit svého jediného potomka na poslední cestu. Oni, rodina a blízcí přátelé, kteří se s Viktorií přišli rozloučit, se shromáždili v kostelíčku u hřbitova. Smutečního obřadu se účastnilo kolem třiceti osob, z čehož více než dvě třetiny byli příbuzní zesnulé a ostatní její přátelé. Přátelé seděli v lavicích blíže k hlavnímu vchodu. Byla mezi nimi i Markéta s Filipem. Všichni tiše naslouchali řeči kněze, jehož slova občasně přerušovaly vzlyky Viktoriiny maminky.

“Přišli jste sem dnes všichni, abyste uctili památku předčasně zesnulé dcery a přítelkyně Viktorie Šochové. Věřím, že většina z Vás, ne-li všichni, znáte Viktorii od malička, stejně tak jako já. Proto mi jistě dáte za pravdu, že není těžké o ní říci něco hezkého.” Mezi přítomnými to souhlasně zašumělo a někteří lehce pokývali hlavou. Do toho se ozvalo zavzlykání paní Šochové. Kněz se tím směrem podíval, soustrastně pokýval hlavou a pokračoval dále, “Již jako malé dítě byla Viktorie hodná a pracovitá dívenka. Nikdy se nesnažila dělat někomu naschvály, dobrovolně se hlásila do charitativních akcí našeho města. A i když v posledních čtyřech letech žila v Praze, nezapomínala na nás a vždy se do svého rodného Jičína s láskou vracela. Z hodné holčičky vyrostla v silnou mladou ženu, která se dokázala přenést i přes tak hrozné věci jakými byly ztráta milované osoby a později při porodu i ztráta svého dítěte,” kněz se na chvíli odmlčel. Pauzy využil Filip, který tiše špitnul Marcele do ucha: “Hele, on neví, že byla kvůli tomu v blázinci?” “To se přece neříká, ty!” šťouchla ho Markéta loktem do ramene, aby zdůraznila svou odpověď. Filip si v mžiku stiskl bolestivé místo druhou rukou a opět začal naslouchat pokračujícímu knězi. “Náš Pán si ji povolal do svého nebeského království velmi brzy, ale věřme, že tak neučinil bezdůvodně.” Kostelem se stále rozléhalo vzlykání. Kněz pak vyzval všechny přítomné, aby doprovodili nebožku na hřbitov. Tam se s ní všichni rozloučili položením kytičky na rakev a pomodlením otčenáše.

Rodiče Viktorie pak zůstali stát u východu ze hřbitova a přijímali kondolence od příbuzných i přátel. “Jsem ráda, že jste přijela, Marcelko.” “To bylo to nejmenší, co jsme mohli pro Vás s Filipem udělat.” Paní Šochové se podlamovaly kolena, a tak se opírala o svého manžela, který ani nedutal. “Ještě jednou upřímnou soustrast.” Paní Šochová chytila Marcele ruku a slabě jí stiskla, “Víte Marcelko, chápeme, že život je nebezpečný sám o sobě, a člověk si ani nedokáže představit jak, kdy a kde zemře ...,” paní Šochová se odmlčela, “...ale, nám s manželem jen nejde do hlavy proč vlastně na tu pouť vůbec chodila, když nesnášela kolotoče!???”


Ta nepřehlednost mi už vyčítána byla. Omlouvám se a pokusím se napravit... :-) Jinak velmi oceňuji vaši trpělivost.

Já nevím ... celkově jsem to pochopil a přečetl fakt v pohodě (běhal mi z toho asi tak dvakrát mráz po zádech - když sem viděl padat sedátko na Viktorii a pak když sem zjistil že jí zemřela dcera) akorát bych z toho něco ze začátku vyřadil ... něco co je tam zbytečně (možná, i když je tam ta pauza v ději potřeba)...ale fakt mi z toho naběhla kůží huse...*t typana máš jistýho, za mráz a husí kůži, myšlenku a schízu...

Shellinka
24. 10. 2002
Dát tip
Jsou tam pasáže, kdy mi věty připadaly šroubované a nepřirozené, ale dojem z díla je super! TIP***

horák
23. 10. 2002
Dát tip
Asi jsem ti už psal, že mi v tvých textech vadí ta hustota - odsázel bych ty přímé řeči na nové řádky, hned se to lépe čte. Možná i proto jsem měl stejně jako Váša problémy to dočíst.

fungus2
23. 10. 2002
Dát tip
Dopiluj to a bude to i opticky dobré

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru