Vyhasínání

Stála jsem u zrodu té lásky

v čase, kdy mlhy ještě spaly,

po hladině kráčí smutný bůh,

jehož víru mu lidé vzali.

Cestou do hor, kde slza času kane,

necháš bílou holubici odletět,

kam vůně medu vane.

Tam ohen hoří a sílá dřímá,

rosa štěstí své sny si snívá.

Pohltit se nech, jen duši svou pod křídla skryj,

do dlaní ji vem a motýlí pel navždy ze rtů smyj.