Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte secesta z nejistoty
02. 11. 2002
1
0
769
Autor
Faramiris
7.10.2002 jí bylo 21..
Sní o životě, který nikdy nemohla žít, sní o světě, k jehož branám kdysi zabloudila a vzpomínek na nějž se nemůže zbavit. Vidí sebe, Měsíční paní, Paní noci, která zlehka prochází ztichlými městy a srdci. Její bíle vlasy cuchá vítr a dlouhý plášť se jí zaplétá do nohou. Té noci bylo tolik, tolik chladno.. Zahalí se ještě více a na její tváři se objeví dvě perleťové krůpěje. Snad zima ji tak roztřásla. Její bosé nohy jsou vlhké a špinavé od bláta, jímž doposud chodila, vlasy se jí lepí na uplakanou tvář a ona se zastaví. Shazuje plášť, a přes chlad, který jí otřásá stejně jako pláč, stojí uprostřed noci nahá, špinavá, uplakaná a roztřesená jako bezbranné mládě. Vystupuje na kopec, nohy si rozedírá o kameny a větve, rukama se snaží zachytit, aby se dostala nahoru. Dává se do deště a všude je ticho, jen kapky narážejí do listů a do jejího nahého těla. Nebe protne první blesk a zazní první hrom. Ona se neohlíží, nezastavuje, jde dál a dál, výš a výš, jde, jako by ji hnal jakýsi skrytý hlas.. Když vysílená dosáhne nejvyššího bodu své krvavé pouti, padá. Padá do poslední špíny na posledním vrcholu posledního ztraceného světa. Bouře nabírá na síle a s ní se vzchopí i ona. Pomalu se zvedá, zkouší se postavit na nohy, tak rozdrásané a slabé. Z nebe sjede obrovský zářící blesk kolmo k zemi, přímo doprostřed kopce, kde zápasí se svou slabostí. Prudký plamen projede jejím tělem odshora až dolů, protínaje její srdce v půli. A ona vstane, zvedne ruce k nebi a dá své zmučené tělo cele oné bouři. Déšť smývá špínu a krev a bouře pomalu ustává. Ona stojí, pevně, neustoupí ani o krok. Čeká, dokud to vše neskončí, dokud déšť neodplaví vše, co v ní kdy bylo zlého.
Přichází den, svítá, a první paprsky se dotknou její bledé kůže. Luna stojí proti vycházejícímu Slunci, tak bledá, tichá a bezmocná, a přece mu hledí vstříc, aniž by dala najevo strach. A ona, oděná prvními paprsky, a přece nahá, otvírá oči a hledí pevně, neúprosně, zarputile, a přece s tušenou vnitřní obavou do blankytné modři očí Pána Slunce. Pohled nevydrží. Sklopí víčka a najednou ji všechna síla opouští. Stydí se ve své nahotě a bojí se ve své ubohosti. Přijme však nabídnutou ruku a jejím tělem se rozlije příjemné teplo. Nechá ho, aby ji objal, pohlédne mu naposledy do očí a řekne:
"Věděla jsem, že se přijdeš rozloučit. Buď sbohem!" a vysmekne se mu, běží k okraji skály a skočí.
w.