Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Tenhle fejeton je už starší, a proto tam něco už není zcela aktuální. Například už nedávají Dallas (pokud teda vím) ale ono to přejde. Jinak to ale platí, tak jsem to nechal beze změny.
Nevím jak na Vás, ale na mě působí noční obloha téměř magicky. Hvězdy září jako perly a v člověku se probouzí romantik, který zatouží, v černi noci, dlouze políbit svoji milovanou, nebo jít sousedovi otrávit psa.
Od obojího ho odradí jen jasně zářící měsíc. Který, naopak, každého nutí aby se hluboce zamýšlel. Například já do svitu luny nejčastěji rozjímám nad existencí či neexistencí mimozemšťanů, UFO a nad podobnými životně důležitými otázkami.
Vždycky se sám sebe ptám: 'A jsou tam?', 'Jak asi vypadají?', 'Koukají se taky na Dallas?' a podobně. Ale nejvíc mě vždycky trápila otázka proč už nepřiletěli. Proč váhají, z čeho mají strach? To bylo to, co mě tlačilo ze sna a nedalo mi klidně spát. Až včera, včera jsem na to přišel.
Stalo se to přesně v 7.30, na lince tramvaje číslo 4. Když se mi podařilo vrcholné artistické číslo, pomocí něhož jsem se dostal do vozu, kde teprve začala ta správná ranní show. Tentokrát bez Evropy 2. "Netlačte se na mě, mladej, jo!" pokřikovala mi do ouška jedna málo foremná paní. Nechtěl jsem vyvolávat konflikt a proto jsem přešlápl a ustoupil stranou. Vzápětí jsem zaúpěl. Vedle mě stojící slečna mi málem vydloubla oko deštníkem a stoupla mi na nohu. Přestože byla štíhlá a hezká, bolelo to. Rychle jsem ucukl. "A nestrkejte do mě, vy hulváte," schytal jsem si to od málo foremné paní.
"Rozhodně nejsem hulvát," ohradil jsem se důrazně a byl jsem odstrčen jiným pánem na sedící, velice trpělivou, starší dámu. Přestal jsem se ovládat: "Ale jak se tak dívám, na tady toho pána, to bude pěknej hulvát." Nandal jsem mu to.
"Ne. Já nejsem hulvát, já jsem revizor. Kontrola jízdenek, prosím," vyklubala se z pána úřední osoba. Na okamžik jsem zalitoval, že mám jízdenku v pořádku. Třeba by mě pak vyloučili z přepravy. Takhle jsem to musel ještě chvíli vydržet. Když jsem se vypotácel z prostředku hromadné přepravy, jasně jsem věděl jak se to má s těmi mimozemšťany. Ti shora sledují cvrkot a váhají s přistáním. Na svou rodnou planetu to zdůvodňují hlášením: "Na Zemi žijí tvorové, kteří se jmenují hulváti. Každý den se musí mačkat v plechových krabicích. Co je k tomu vede nevíme, ale máme strach, že až přistaneme, budeme to muset dělat taky tak."
Písmák