Naživu

 

A otevřu oči a nad lůžkem svým,

Podivné stroje zapípat uslyším.

Stále nic nevidím, ve spánku bdím,

dusím se, s dechem svým zápolím.

 

Vnímám, že hadičky tělem jdou,

čekám, kdy oči mé prohlédnou.

Možná to zvony šílenství rozhoupá,

musím však vědět, kde bolest je má.

 

Když konečně stíny jsem rozeznal

a tuším, že balvan svůj vleču dál,

tak ústa zděšením otvírám,

k výkřiku, že už být mrtev mám.

 

Potom se bez dechu zalykám

a ztrácím klíče k hodinám,

znovu a znovu usínám,

napínám ruce ke hvězdám.

 

Hladí mě paže dívky mlhavé,

po čele, po mysli bolavé.

A slyším jak z dáli její hlas,

slibuje, že bude dobře zas.

 

Já se té dívky jenom ptám,

jak dlouho ještě trpět mám ?

"To asi nikdo ti nepoví"

odpoví na dotaz bláhový.

 

Zůstávám znovu ležet sám,

s bolestí mou si povídám.

Hledám, zda někde sílu mám

a naposledy usínám.

 

Pak přichází ráno, já procitám,

to nejhorší zřejmě už za sebou mám

a když na tu dívku znovu se podívám,

opět se krásou života zabývám.

 

Potom se ptám, jak dlouho jsem spal

a život, ten kolotoč, točí se dál.

Ráno už léčí, co včerejšek vzal

a já se divím, proč jsem se vzdal.

 

A zase pro všechno hledám rým...

Já znovu s životem zápolím!

Té dívky pak ještě na jméno se ptám

a tak nyní Karlu ve vzpomínkách mám.

---