Podivný cizinec. Cizinec?

        Zůstala po něm jen suchá tráva, polehlé obilí a ryby v rybnících plující břichem nahoru. Před necelým měsícem se objevil poprvé - v Kroclově. To je kousek jihozápadně od Budějovic. Taková malá víska. Dneska už tam nemají jediné živé domácí zvíře a všichni, kdo tam žijí, už dlouho žít nebudou. Nikdo neví, co jim je, jedno však ví každý - žádné léky nepomáhají a tak tam jen leží v postelích a čekají - na smrt.

        Snažím se pochopit, proč jde jen přes malé vísky, ale asi to pochopit nejde. Z Kroclova to vzal přes Třísovský Hamr, Loučej a Pekar do Dobročkova. Obloukem pod Křemží a Brlohem... Dobročkov jsem měla obzvlášť ráda - malá víska s několika stařičkými domy, do které ani nevede silnice. Teď to tam prý vypadá, jako by nastal konec světa - žlutá tráva a stromy bez listí. A to je teprve červenec.

        Postupně se začala jeho trasa stáčet - obcházel malé vísky v okolí Prachatic, Netolic a poté opět směrem na Budějovice. Všichni brzy věděli, že jde po jakési kružnici a míří do jejího středu...

        Proč? Nikdo nechápe, co chce, ani kde se vzal. Nikdo ho ani pořádně neviděl, ale prý má nad hlavou jakýsi kruh. Bůh ví, co kdo viděl.

        Snažila jsem se jít cestou proti němu - po oné kružnici přes malé vísky. Chtěla jsem se ho zeptat, kdo je. A proč to dělá. Došla jsem přes Kralovice do Klenovic a tam jsem viděla již jen čerstvou spoušť. Tráva schla před očima, vsí pobíhali zoufalí lidé a plakali. “Neviděla jste ho? Teď, teď tu byl! Proč?” Tu otázku jsem slyšela ze všech stran. Nevydržela jsem to a radši jsem utekla. Jenže když jsem došla zpět do Kralovic, nevěřila jsem vlastním očím - ukázal se mi ten samý pohled, jako před chvílí v Klenovicích. Musela jsem ho někde minout. Musela! Rozběhla jsem se za Kralovice směrem, kterým jsem tušila, že určitě šel. Doběhla jsem až do Hoříkovic, ale nikoho jsem cestou nepotkala. V Hoříkovicích vypadalo vše zcela normálně, jen nepříjemně pálilo slunce a bylo dusno. Uvědomila jsem si, že na mě stojí ledový pot a že je mi těžko u srdce. Něco mě obrovskou silou nutilo ihned odejít domů. Sebrala jsem se a šla. Druhý den jsem se dozvěděla, že Hoříkovice jsou dalším z míst, která už navštívil. Byl tam prý asi půl hodiny poté, co jsem tam odsud, hnána čímsi nepopsatelným, utekla. To se stalo asi před pěti dny.

        Teď je několik minut po půlnoci. Sedím v kuchyni za stolem a poslouchám praskající oheň v kamnech. Je neuvěřitelně uklidňující. Včera byl na Jaroních a já už konečně vím, co je středem té kružnice, co je cílem jeho cesty. Vím, že zítra přijde k nám do Vodice... Nevím, nazvat-li to osud, ale jednou jsem se rozhodla žít tady, a tak jsem se ani nesnažila utéct do rodné Prahy. Patřím sem. A chci taky poznat, kdo to je. Vždycky jsem byla zvědavá. Ale teď už si půjdu lehnout, chci vstát brzy, abych náhodou něco nepromeškala.

        Je šest ráno. Slunce vykukuje zpoza mlžného oparu a kdyby neviselo cosi podivného ve vzduchu, řekla bych, že začíná krásný letní den. Sedím na návsi před kapličkou a drbu Žeryka, který se nějak nervózně chvěje. “Žeryku, co je, proč kňučíš?” A ohlížím se za sebe. To je...on! Kráčí směrem ke mně a opravdu - nad hlavou má svatozář a v ruce drží džbán. Ježíš?!? ...

        Když mě míjel, byla jsem úplně omráčená - nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem nic říct. Vím, že to byl Ježíš. Prošel naší vsí před měsícem. Já teď ležím v posteli a vím, že brzy umřu. Žeryk už je mrtvý dva týdny. My jsme byli jeho poslední zastávkou, nikde jinde se od té doby neobjevil. Nechápu to, absolutně nic nechápu. A teď mě jen zajímá, potkám-li se s ním po smrti - aby mi to všechno vysvětlil. Podle Bible bychom se tam přece měli všichni sejít. Musíme se tam všichni sejít… Nebo - snad ne???