Prostá poezie...

                                                                              PROSTÁ POEZIE

                **Sobě a jenom sobě**

Chtěl jsem vždy psát poezii

jen proto,

abych zahnal strach.

Chtěl jsem vždy hrát na nástroj hudební,

abych se odreagoval.

Chtěl jsem malovat,

abych se mohl chlubit lidem.

Chtěl jsem žít,

abych mohl dýchat.

Chtěl jsem umřít,

protože jsem se bál.

A co teď ?

Teď budeme hromadně plakat...

Právě se narodila

melancholie.

                **Do počtu**

Do počtu,

kartičky,

Do počtu,

kytičky,

Do počtu,

lahvičky,

s injekcí

agrese.

Vždy jen

v ranních hodinách.

                **Zmizík CENTROPEN**

Zmizíkovat myšlenku,

to je jak zabít člověka.

                **Večer doma**

Připadám si uvolněný,

když čekám na múzu,

připadám si plný očekávání,

a ona furt nepřichází.

Čekám a jsu zcela nervózní,

a ona ? Už je v prdeli.

                **Básně na dva řádky**

Líbí se mi rými,

jednoho autora,

čínkský původu je.

Jeho krásné krátké

verše hned mozku povel dají

a srdce se ohřeje.

                                ** Báseň nekonečná a podvědomí, které není ? **

Psát a jenom psát,

ptát se furt se ptát,

na otázky,

nesmyslnosti.

Chtít se smát,

brečet a psát,

věřit sobě,

věřit tobě,

věřit jiným,

oblázkům

a kamení.

Smát se po pohřbu,

mít dobrou náladu,

myšlenky nemět

a na slečny myslet.

Psát a jenom psát,

ptát se furt se ptát,

na otázky bytí,

k samotnému zblití,

morbidnosti dneška,

ukřižovat ježka,

podpálit les

a vymlátit ves.

Ptát se jenom ptát,

odpověď nečekat,

smutnit a onanovat,

nad mraky z černa,

leč poslední co vidím,

krajina mrtvým,

živým jen sny,

plné štěstí

a plné deště,

a to ještě nepršelo.

Psát jen tak psát,

na nic nečekat,

nic nevidět

a za ničím nespěchat,

poezii jako seznam

z prodejny teď

pro tebe píši,

abych se uklidnil,

abych se uspal,

abych se už neptal,

na otázky zbytečnosti,

samotného bytí.

Psát a jenom psát,

nehledat múzy,

nehledat štěstí,

nehledat zármutek,

nehledat sebe.

Psát a jenom psát,

chtěl bych pro tebe,

do nekonečna,

poezii, která není

a nikdy nebude tím,

co jsem chtěl,

jen prostě psát

třeba plakat štěstím,

nad vzpomínkou z dětství,

nad krásnou vodou,

a pískovým sluncem,

nad úsměvem upřímným,

nad dárkem od srdce,

děkuji ti matko boží,

nevěřím na tebe,

ani ateista,

ani člověk,

ani z duší,

ani bez ní,

bez teček a upomínek

myslím na tebe,

když píši tudle báseň nekonečnou,

myslím na to,

na co nikdy předtím,

myslím na to,

že mám čistou hlavu,

jak umyté sklo,

z obraty a bez obratů,

bez myšlenek,

bez škrtů,

se v téhle básni nevyznáš,

není to báseň,

ale myšlenka,

s papírovým sáčkem

na hlavě,

s úsměvem nevinosti,

schováváš se v rohu,

vypadáš jak večerníček,

ten co jsem sledoval,

když jsem byl malý,

a co jsu teď ?

plný prázdnoty a

osamění,

ó píšu ti má milá,

jak dítě Ježíškovi,

o dárky které nedostanu,

už nikdy nechci

mačkat backspace,

mazat život,

mazat sebe,

život jde ruku v ruce

s tebou,

a já se dívám,

jak jdete po lávce pryč,

brečím,

protože zůstávám

na břehu zapomění,

není to strach,

bezmocnost

ani zklamání,

prostě tam stojím

a nemůžu nic,

klidně bych

mohl, jo to bych mohl,

udělat pár kroků,

ale radši nedělat nic.

Psát a jenom psát,

tuhle dlouhou báseň nezajímavou,

psát ten příběh bez konce,

modlit se pro nikoho,

tančit bez tance,

smát se pro nic,

a čas běží,

sny a samota,

duch bez těla,

ó má milá,

proč jsi jen byla,

ale ty jsi,

a vždy jsi byla,

moje imaginární

karikatura,

v podobě staré

uplakané dámy,

která se krčí u rohu,

když jiní se zvedají,

ty jsi to moje milované podvědomí,

moje moc a síla,

v tebe věřím,

žádný bůh,

ale vím,

že ty mi nikdy

nepřijdeš na pomoc,

ani se mnou nepromluvíš,

mohu ti psát pouze tuhle

báseň dlouhou,

je jen pro tebe,

pro jiné není,

ty moje stará paní,

ty moje podvědomí,

ach, jak já tě miluji,

možná to zní

jako rouhání,

nebo jako uchylný,

ale my oba víme,

že to tak není,

moje podvědomí.

Za tečkou další

slova tečou,

tak rychle,

jak sekunda

sekundu střídá,

bez rýmu a bez pravidla,

bez smyslu a bez povidla,

kolem pusy natřené,

jsem dítě a

vždy jsem jím byl,

a každý kdo jim není,

leží teď na podušce,

v bedně dřevěné,

a volá na nás,

moje sebevědomí,

volá na nás,

"chtěl bych se vrátit,

a všechny milovat,

chtěl bych toho moc,

však jen pusttě mě, lidi

prosím vás..."

a tak tam křičí noc

co noc,

ve dne spí a v noci

křičí o pomoc.

Chtěl by toho moc.

My jsme teď nad ním

kopem ho z jámy lvové,

dvákrát se podívá,

jednou na mě,

podruhé na tebe,

klekne si a brečí,

tobě do klína,

teď jsi jeho podvědomí,

on v tobě duši prodává,

a nechce za ni nic.

Jsi teď jeho podvědomí,

on teď druhou šanci má,

a já ?

pomalu ulehám,

a směji se,

myšlenkám,

víko staré rakve,

pomalu zapadá,

už mi ani nevadí ta hniloba,

je čas střídání,

mé tělo už je unavené,

moje podvědomí,

už má nového pána,

další imaginární kostra,

a co teď,

když píši ti,

na kousek papíru,

báseň zpovědní,

nemá konce,

nemá...

je moje poslední...

už usínám,

cítím to jasně.

Och, moje podvědomí,

pár vteřin mi zbývá,

pář myšlenek vyslovit,

a pýcha ? Vem ju čert,

je stejná jako každá jiná

lidská vlastnost ošemetná,

je falešná a usměvavá,

kdyby si jen věděla,

lásko,

jaké dusno tu je,

temnota o té ani nemluvě,

už mi zbyla jedna ruka,

tak těžké to tu je..

a já těším se až zas,

plakat ti budu v nářuči,

a další kostra vystřídá mě,

spousta slov a

pak žádné,

Psát a jenom psát,

čekat na tebe,

myslet na slunce,

a na čerství nádech,

nejsem neštastný,

jen se tu schovávám,

před světěm,

před lidmi

a nenávistí,

bolestí a tužbou,

ležím a jsem prázdný,

nic,

Psát a jenom psát,

s kůží potetovanou,

psát a vzpomínat

na ten pohled,

plný spokojeného ticha,

žalu,

bez citu

a bez pomníku,

mám takovou celu,

bez mříží a bez strážných,

bez dveří a oken,

ležím v ní,

a v hlavě,

to zní tak dutě...

Psát a jenom psát

báseň nekonečnou,

bášeň života,

báseň pro tebe,

moje podvědomí,

číst mezi řádky,

zbytečné je,

číst si to celé,

..kdo to pochopí ?

Jen já a ty,

moje sebevědomí.

Poslední sloka byla,

rozloučení, pá má

milá...

Ještě dodatek

dovol mi,

není poslední,

až si budeš číst,

mé podvědomí,

nesnaž se pochopit,

a nepiš dopisy hlouposti,

trapného oslovení,

prázdného formátu,

jen tak z úletu,

možná se nezdá,

ale ublížilo by to,

mému podvědomí

nečekám, že dostanu

dopisy díků,

a růže na ustlání,

se spoustou poutavých

darů, prostě tak píši,

svému podvědomí,

je to pro mě víc,

než báseň,

uveřejněná v Písmákovi,

a nečkám,

že to někdo pochopí,

ale už mě nebavily

křiky do tmy,

fackovat můzy,

číst si hrůzy,

a psát "super",

kritiku posílat,

směrem análním,

z kladných zpráv,

hotové prázdniny,

už mě to prostě nebaví,

psát nic a o ničem,

možná v rýmu a z

jistým smyslem,

nikdy víc jsem to necítil,

nežli teď,

tohle je moje báseň,

jiná není, možná nebude,

ostatní jsou plody,

plody mé chorobné duše,

a pro tleskot a jásot

starých paní v Doremi,

nechce se mi...

ležet na dlani

i když vlastně nevím

co bych chtěl.....

Tuším, že až si to budu číst

znovu popadne mě smutek

a závist,

že už nikdy nic podobného

nenapíši,

nic tak osobního,

nic z mé duše,

a proto pamatuj,

moje podvědomí,

jsme jen já a ty,

a kus účtěnky,

z pokladny vytržené...