Bubliny na vodě

Pomalu vydechovala a vypouštěla z úst vzduchové bublinky.. Stoupaly kolem jejích tváří k hladině, kde se zase ztrácely.. Další bublinka.. Tak příjemně ji hladí po tváři. Kolem se rozlévá teplo a klid. A když dojde dech - rychle nad hladinu, nabrat co nejvíce vzduchu a opět se ponořit. Do tepla, do zvukové izolace, mezi bublinky, které umí hladit po tváři. A takhle to zopakovat pětkrát.. Nebo sedmkrát? A ponořit se tak hluboko, že ani jeden vlásek nezůstane suchý.

Bláhová Holčička, myslí si, že tu špínu a bolest, co v sobě cítí, voda odplaví.. Hraje si jako malé dítě. Kdyby ji někdo viděl, asi by se smál. A ona dál a dál, s opravdovou raostí, nechá se udivovat vodou, teplem a bublinami vlastního dechu.

Když se nad její hlavou zavře hladina, vchází do nového světa, daleko od reality..

***

Ano, tak jasně to vidí ve své mysli ponořené hluboko pod hladinu hřejivé vody.

A vzpomíná na dobu, kdy věřila, že i pohádky mohou být skutečné. Že existuje její princ, který by pro ni prošel hradbou z trní, a že ona sama je pro něj tou jedinou mezi všemi. Jak naivní a jak nedospělá ta Holčička byla!

Dozrála pod paprsky Naděje, zalévaná proudy vlastních Slz a lámaná Bolestí. Poznala, že když dochází dech, je nutné se nadechnout vzduchu reality a chvíli jej dýchat. Jinak se po chvíli svět pohádek ztratí, mysl se zakalí, obraz vybledne a voda vychladne.

Vynořila se a zalapala po dechu. Ne, pro dospělé Holčičky princové nejezdí. A proto není kam spěchat.