Rudej plamen, rudý oči

Celý staletí trvalo než se minutová ručička nádražních hodin odhodlala hnout se o jednu čárku kupředu. Nevnímal jsem, co kolem mne všechny ty divný postavy pokřikují, bylo půl šestý ráno a já měl za sebou dvě probdělý noci a teď už třetí hodinu trpěl čekáním na někoho, o kom jsem s jistotou věděl, že nikdy nepřijde. Byl prosinec, možná leden, na střechách ležela zmrzlá vrstva městským smogem zčernalýho sněhu, táhlo mi na krk, v obočí a na bradě se mi třpytily dva čerstvý stříbrný kroužky, který jsem výhodně koupil na veřejnejch toaletách. Jen jsem je vyluhoval v panáku azurově modrýho absintu z nádražního bufetu. Znova jsem se otřásl při vzpomínce na svůj zdviženej loket nad rameno, kdy jsem si vzpomněl na její šeděmodrý oči, vždycky rozzářený do širokýho úsměvu, a v kterejch jsem ani na okamžik nezahlídl náznak něčeho melancholickýho, ale loket mi rychle poklesl podél těla a pálivá azurověmodrá tekutina si rychle vypalovala cestu směrem k trávicímu ústrojí. Mohl jsem ji nadávat, kopat do břicha, kousat do růžovejch protestně zdviženejch bradavek, stejně by se tomu smála a já si nemohl uvědomovat, jak moc ji mám rád.
Věděl jsem, že nepřijde, oba jsme to věděli, i když se zapřísahala opaku. Od té chvíle, co se mě zeptala, zda s ní chci příští víkend spát, se něco mezi náma zlomilo. Hodně se toho zlomilo v posledních třech měsících.
Nebyla krásná, bylo v ní něco fyziognomicky odpudivýho, čelo jí přecházelo bez náznaku byť i jemnýho zlomu v dravčí nos, nevýrazná tvář, nevýrazný tělo bez náznaku čehokoliv, čím by mohla mužskýho uchvátit a přece to dělala pořád a na potkání. Ne ze sportu či že by si musela něco dokazovat, ale jen tak protože to v tu chvíli chtěla. Vysmál jsem se jedné z jejích obětí, když mi říkala, že ta dostane, všechno co chce. Měl jsem pocit, že mi na můj pokyn bude lízat boty, ale můj omyl byl o tolik tragičtější, o kolik byl směšnější.
Seznámili jsme se v době, kdy mi bylo opravdu hodně špatně a ji jsem vnímal jako krásný světlo na konci dlouhýho tunelu, ze kterýho mne nakonec vyvedla. Bylo mi devatenáct a nikdy jsem holku ani nepolíbil. Kdesi jsem četl, že chlap se víc než čehokoliv jinýho bojí, aby nebyl považován za teplýho. Můj dosavadní život se skládal z pár snů, chmurný příhody někdy z šesti let, kdy jsem musel šahat na přirození svýmu dědovi, který mi v tý době připadalo strašně obrovský a nevím, zda je to odstupem času, ale dneska, když si na to vzpomenu, přijde mi, že ho měl strašlivě malýho, a z ještě chmurnější příhody z let dvanácti, kdy jsem se nechal ošahávat asi osmiletým klukem, kterej byl obecně považovanej za dementa a já věděl, že nikomu nic neřekne. A pak přišla Ona. Na jednu stranu byla strašně stydlivá, než se svlíkla, pokaždý zhasínala všechny světla krom malý lampičky, kterou nechala tupě zírat do bílý zdi. Na straně druhý jsem nepoznal někoho tak divokýho, chtěla aby jich znásilnil, mlátil ji ocelovou přezkou řemenu, škrábal ji nehty do dlouhejch šrámů, kousal ji do krku, ňader a slabin a já to nikdy neuměl a ráno jsem se díval do zrcadla, prohlížel si svý krvavý šrámy, v ústech ještě cítil její sliny a musel si odplivnout, bylo mi špatně z jejích sprostejch nadávek a říkal si už nikdy, nikdy do příštího pátku, kdy mě chodila oficiálně malovat, ale nikdy neudělala uhlem ani čárku. Vlastně o malování mluvila pořád, ale nikdy mi žádný svůj obraz nechtěla ukázat, nikdy mě taky nevzala k sobě domů, protože čtvrtej rok chodila s někým jiným. Hodněkrát jsme se proto hádali, protože jsem věděl, že ho nemiluje a nikdy nemilovala, ale jen jí vyhovuje a já nikdy nepochopil ženskej věcnej pragmatismus.
Ručička už dávno minula šestou a já se nemohl odhodlat a přijmout ten fakt, že je mezi náma konec.
Měl jsem v kapse posledních pár kovovejch mincí, její číslo jsem znal líp než svý datum narození, ačkoliv jsem ji volal jenom výjimečně. První dvacku automat bez rozpaků sežral a nic. Neměl jsem sílu, abych do něj praštil a hodil další dvacku do dalšího, chvíli to zvonilo, až to zvedl její otec. Strašně jsem koktal a asi jsem mu musel připadat jak idiot a tak jen řek, že je nemocná a položil to. Chvíli jsem se díval na svůj smutnej výraz, kterej se odrážel ve skle budky, a vytočil její číslo ještě jednou. Zvedl to zase otec a byl ještě nepřívětivější, ale já se nenechal už tak lehce odbýt, Ji však k telefonu nezavolal.
Stál jsem několik minut s pípajícím sluchátkem u ucha a po tváři mi tekly horký slzy. Nemohl jsem nikam jinam než za ní, byla to cesta přes celý město a než jsem přišel k jejímu domu, začalo se rozednívat. Můj chorej mozek vymýšlel celý romány, jen aby nemusel přijmout neodvratitelnej fakt o konci všeho mezi náma. Vzpomínal jsem na naše poslední dvě setkaní. Ve středu přišla v široký černý sukni a vypadala v ní příšerně, já ji ten den pořád urážel, šahal ji schválně pořád na prsa a na zadek, nenáviděl jsem ji už od prvního dne, kdy jsem si uvědomil, jak strašně ji miluju, ale ten den jsem ji nenáviděl dvojnásob. Druhej den jsem se choval ještě hůř a hodil po ní polopráznou flašku s nedopitým kyselým červeným vínem. Jenom si otřela červený kapky, který ji přistály na bledý tváři, poprvý se na mne zamračeně podívala, řekla mi, že se sejdeme zejtra ráno a odešla.
Věřil jsem, že chtěla přijít, ale nepustili ji za mnou rodiče, vymyslel jsem si, abych jim dokázal, jak moc Ji miluju, že si nechám nad svíčkou rozškvařit maso, že se přivážu před jejím domem ke stromu a budu tam klečet ve sněhu, dokud za mnou nepřijde, že se raději umrznu, než bych odešel sám.
Zvonil jsem jedním tahem, dokud se neozval skřípot otevírajícího okna, vylezl z něho černej chlap a hned mu bylo jasný s kým má to potěšení se setkat. Ignoroval jsem ho a zvonil dál, jako druhá vylezla její matka, mladší sestra a až jako poslední Ona. Vůbec se neusmívala, jak jsem doufal, právě naopak, rezolutně odmítla jít si za mnou dolů promluvit a práskla oknem.
Mý zoufalý sny se rozpadly v prach, teď jsem si už nemohl vymýšlet žádný snový příběhy a loudal se pryč. Ve vlaku jsem okamžitě usnul, a ta hodina spánku mě vyléčila. Naproti mně seděla malá blonďatá holčička, která mě už drahnou chvíli se zájmem pozorovala, usmál jsem se na ni a bylo mi dobře.

---