Motýl Immanuel Kant a Magorová panenka

"Magorová panenko, my si asi nerozumíme," skočil jí Motýl do řeči. Panenka jen soucitně zamrkala a sklopila zrak. Kantovi se stávalo až příliš často, že nezachytil proud jejích myšlenek v plné šíři a namísto toho  mu v hlavě rezonovalo jen pár nepodstatných slov.

"Panenko, jak to myslíš s tím: Oddat se někomu? To přeci nejde..." Nadechl se jako by chtěl pokračovat. Při pohledu na Magorovou panenku se mu ale slova schoulily do kouta někde v půli cesty k hlasivkám. Měl pocit, jako by se červenal kvůli myšlenkám, které se mu honí hlavou. Povzdechl si a s nepravým odhodláním se zeptal: "Máš mě vůbec ráda?" Panence přišlo naprosto zbytečné odpovídat na takovou otázku. Narovnala si okvětní lístky, pohladila Immanuela po tykadlech a otočila se. Udělala několik kroků směrem k louce. Po chvilce se zastavila a s pohledem přes rameno tiše řekla: "Kante, to já bych..."

Motýl jí nešetrně přerušil. Ani si to neuvědomoval, ale téměř křičel: "Magorová panenko, mám nepříjemný pocit."  Trochu se lekl vyděšeného výrazu panenky. Na chvíli se odmlčel. Opět mu připadalo, že se barví do dostínu panenčiny sukénky. "Mám nepříjemný pocit. Občas se mi zdá, že jsi zlá. Zlá. Ale mám Tě rád." Magorové panence docházela trpělivost. Nebyla schopna ani ochotna chápat, jak to Kant myslel. Nerozuměla tomu. Snažila se být co nejpřívětivější. Snažila se mít Kanta co nejpravdivěji a nejčistěji ráda.

"Panenko, proč mluvíme každý stále o něčem jiném? Ty mě zkoušíš, viď? Ale zle panenko, zle..." Magorovou panenku to umlčelo. Neměla sílu jakkoliv reagovat. Myslela si, že jí Kant záměrně ničí, využívá její slabé povahy. V tu chvíli byla křehká jako seschlá květina. Věděla, že kdyby vydala jedinou hlásku, jistojistě by se rozplakala. "Panenko, takhle ne," pověděl Kant tichounce.

Hlava se mu zdála těžká jako z kamene. Slezl z květu a rozhodným krokem se vzdaloval. Skelným pohledem sledoval cestu pod nohama a přemýšlel, proč s ním Magorová panenka nemluví.