básník

ahoj, dnes poprvé

BÁSNÍK Mladý muž. Ještě nebyl mužem. Chtěl se jím stát. A tak se v skrytu své duše radoval, když pod vánočním stromkem objevil v jednom balíčku elektrický holící strojek. Na oko však vyhlížel drsně a své city neprojevoval. To se prý k mužům nehodí. Ten strojek byl známkou, že mu rodiče právo být mužem už také dopřávají. Od toho dne si své tváře a další místa tušící vousy, drhnul a dřel touto mašinkou do ruda. Snažil se své mužství uspíšit a rychlil ho ještě dalším hnojivem, jako jsou cigarety a alkohol. Žil v přesvědčení, že to jsou výsadní znaky mužství a jeho rodiče pro něj byli hlupáky a nevím čím vším ještě, když mu s vážnou tváří říkali oškodlivosti rychličů a dávali mu zákazy se snimi přátelit. - To jsou jen pomluvy a závist. - Myslel si při slovech rodičů, jedním uchem s nesouhlasem vcházejících a druhým už aby byla pryč. Vůbec nacházel málo činností, kterými by se doma zavděčil. - Pořád ti tady řvou ty tvý hašišáci, nebo drnkáš, nebo si někde v trapu! Co takhle učit se?! To tvý drnkání tě neuživí! - Častá slova z úst rodičů, která ho bolela a nikdy se vůči nim nestal imunní. Pomalu a jistě se sám připojil k studentům bohemského života. Hrál divadlo, založil kapelu a psal básně a texty. Byl obdarovám křídly. S lehkostí mu šlo vše, čeho se chopil. V alkoholovém opojení se často chvástal. Křídla začala šednout od zvratků mejdanů a lehkost se nepozorovaně přeplížila v dusot hrochů. - Co se to děje? Proč se ode mě lidé odtahují, jak magnety stejných pólů? Proč mi nerozumí? Proč mě nechtějí pochopit? Kde je chyba? - Ta velká halda otázek mu tlačila na mozek. Vinil všechny ostatní. Po čase se mu zjevila jiskřička. Jiskřička naděje, pomoci, pochopení, ne tvrdý beran odmítnutí. Ta naděje byla jeho známý Terp. Ptáte se. - Kdo je to Terp? Co je to za člověka, který nosí naději? Takoví sou jehlou v kupce sena. - Ne, veřte že takových je víc. Jen někteří ještě nenalezli růži přinášející trpělivost. Terpův zevnějšek nebyl nijak výjimečný. To výjimečné měl uvnitř. Byl to čtyřicátník s rovnými, tmavě hnědými vlasy, sahajícími na ramena. Snad památka z dob minulých. Na nose mu seděly lenonky a pod ním pichlavý knírek. Nosil rád džínový oblek, koženou vestu a na nohou kozly. Byl milovníkem a velkým znalcem filmu. Měl rád hudbu. Jeho oblíbený písničkář byl Vašek. Ta harmonika byla pro Vaška, Terpa i Básníka pojítkem. Byl to pro ně měch, který dýchal, funěl a zpíval. Mezi Básníkem a Terpem rostlo pozvolna přátelství. Terp předával Básníkovi své zkušenosti, nikam ho nestavěl, netlačil. Prostě spolu rozmlouvali. Básníkova křídla začala zvolna bělet. Terpova slova mu dávala chuť a on sám se začal učit lehkosti a nenucení. První vzlety však zákonitě nesly i tvrdé dopady. Nejen vzlétnutí, ale i let a přistání chce svou řadu tréninkových dní. Terp vycítil chvíli loučení. Řekl básníkovi svá poslední slova. - Běž touto cestou. Nejkratší cesta není vždy nejrychlejší. - Tak znělo jejich loučení. Básníkovi se spustily z očí slzy. Nestyděl se za toto poselství. Dnes už ví, že i muži pláčou. Věnoval Terpovi báseň. odešel nevím kam každý z nás tu cestu vykoná jednou jen možná tak jako on cítím vůni kopretin možná tak jako já cítil vůni kopretin

---